Výstava v Národní galerii je zatím nejúplnější bilance umělecké cesty Zdeňka Berana, která začala prvními expresivními figurálními obrazy malovanými na konci padesátých let. Jeho umění je zvláštní, a přesto až magicky přitažlivé. Beran má v sobě něco z barokního buřiče Caravaggia. Fascinuje ho přímá realita. Kdyby žil v 17. století, asi by maloval velká zátiší, kde by věci, a zejména ovoce, bylo ve stadiu totálního rozkladu.

Prvek zmaru, marnivosti, pomíjivosti, což se v baroku označovalo termínem vanitas, je v autorově výtvarném myšlení přímo zakódovaný. I před svými obrazy a instalacemi ve Veletržním paláci prohlásil, že to je sice krásné, ale vadí mu, že málo smrdí a páchnou. Člověk by je měl vnímat nejen dotekem a očima, ale i čichem.

Z obrazů trčí i chlupy nebo vlákna

V Beranových dílech je také skrytá agresivita. Svoje kompozice sestavuje z matérie, která je ve stavu totálního rozkladu. Z jeho obrazů čouhají a trčí chlupy, vlákna, obinadla, skelná vata a tento odpad je promíchán se silnými nánosy barevné hmoty. A hlavní prostorová instalace je tvořená rozpadajícími se starými kufry, v nichž obsah už dávno zetlel či ztrouchnivěl. Divák má občas pocit, že po důvěrném kontaktu s Beranovým originálem by měl urychleně vyhledat kožního lékaře.

Vše působí jako odvrácená tvář moderní civilizace. Jako by šlo o kulisy a rekvizity k Tarkovského filmu Stalker, mistrovského díla kinematografie 70. let. Možná se tato výstava ani nehodí do bíle sterilních prostorů Veletržního paláce. Někdy bych si přál vidět podobnou retrospektivu v betonovém podzemí bunkru z druhé světové války.

Beran má i jiné podoby. Kurátor výstavy Milan Knížák velkou část výstavy věnoval strukturální abstrakci, která byla umělcovým osudem v 60. letech. Vedle Mikuláše Medka patřil tehdy k jejím nejvýraznějším představitelům. Zajímala ho barevná struktura povrchu obrazu, kde ale byl vždy všudypřítomný prvek "přímé reality".

Něco je k vidění jen v katalogu

Některá Beranova díla dokumentuje jen katalog. Jde zejména o jeho proslavenou instalaci Rehabilitační oddělení Dr. Dr., což byla zvláštní skrumáž torz lidských figur a nemocničních rekvizit, umístěná v jedné části autorova ateliéru.

Slavný francouzský teoretik Pierre Restany prý chtěl, aby si ji mohl divák prohlížet klíčovou dírkou. Když povolil strop a toto vše se propadlo o patro níže, pohřbil Beran obřadně zbytky do obrovské jámy. Až v roce 1999 vše znovu vykopal, aby se pozůstatky pozůstatků objevily znovu na výstavě, tentokrát ve stálé expozici pražské Národní galerie.

Retrospektivní expozici ve Veletržním paláci uzavírá obrovský obraz nahé vystrčené zadnice, téměř manifest kreativně pojatého hyperrealismu. Až vulgárně cítěné téma je pojato s technikou a dokonalostí barokní malby. Beran rozhodně nezklame.

Zdeněk Beran: Retrospektiva Národní galerie, Veletržní palác Praha do 8. dubna 2007, denně kromě po 10 - 18 hod. autor výstavy: Milan Knížák plné vstupné 100 Kč k výstavě vychází reprezentativní katalog (325 stran)