Článek
Tutéž inspiraci, která vyprávění katapultuje z reality k poetické fikci, známe od Hrabala - Brycz, laureát Státní ceny za literaturu z roku 2004, s ní ovšem naložil jinak. Desatero povídek rozevřel do pestrého vějíře, v němž si vyzkoušel melodrama, surreálný horor, psychologickou retrospektivu, science fiction i parodii na Raymonda Chandlera.
Jedna kratochvíle za druhou: texty jsou brilantně stavěné - dramatické i vzdušné zároveň, tematicky vsazené do všedních kontrastů lásky a smrti, rodičů a dětí, naplněné a nenaplněné touhy. Přesně v duchu autorovy úvodní klasifikace "sedmilhářů", jejichž stylistická cvičení prý závisela na "různých fázích podroušenosti, fanfarónství, šílenství, trpitelského lidství nebo černého humoru".
Pavel Brycz je mistrem nápodob, literárním kostymérem zručným natolik, že (skoro) všem jeho postavám, a především jejich dialogům věříme: ať jde o chvástavé hovory pubescentů, zanícenou řeč fanouška fotbalu, monolog zoufalce, kterému osudová láska stále uniká mezi prsty, anebo posmrtný žalozpěv syna týraného otcem. Každá z povídek žije - a k tomu sem tam v textu rozpoznáme konkrétní čas a prostor, případně zaslechneme autobiografické echo (třeba když se vypravěč rozpovídá o práci v reklamní agentuře), anebo se octneme na půdě povědomé z předchozích autorových děl (mj. románu Patriarchátu dávno zašla sláva).
Kniha ale skončí a čtenáři v hlavě zůstanou separátní obrazy - každý je specifický a ke každému má spisovatel vztah. Jenže ve kterém z těchto obrazů máme hledat spisovatele? Nehrozí tomu, kdo má vztah ke všemu, že nakonec nemá vztah k ničemu? I když jde jenom o kratochvilnou knihu...
Pavel Brycz: Malá domů, Host, Brno 2006