Clapton a Cale: Muzikanty ovlivňuje čas

Clapton: Naživo prvně v Londýně a Johnovu nahrávku jsem poprvé slyšel někdy v šedesátém osmém nebo devátém. Líbily se mi jeho písně, líbilo se mi, jak zpívá, líbila se mi produkce. Pro mě to byl pořádný rock'n'roll, který už v té době trochu popovatěl, chápete? Hledal jsem něco, co stále mělo sílu a ostří konce padesátých let. A u Johna jsem to našel.

Cale: Já Erika slyšel v rádiu. Hráli ho v šedesátých letech. Od Chucka Berryho, Fats Domina, Elvise Presleyho, éry Little Richarda v padesátých letech, na které jsem vyrostl, vždy jsem si těchto bluesových chlapíků všímal. A najednou se objevili Angličané, hlavně Eric Clapton. Přešel od akustiky k elektrické kytaře. Vzal blues a spojil ho se solidním zvukem těla elektrické kytary. To nikdo jiný neudělal. No, možná jeden nebo dva další, ale já znal jenom Erika. Jasně že se dostal do rádia.

Clapton: V Londýně, myslím, že to bylo v sedmdesátém šestém roce. Nahrávali jsme tam. Hrál jsem s kapelou, ve které bylo několik Johnových kamarádů, a on hrál v té době také v Londýně, takže jsme se na něj šli podívat.

Cale: Přišel a sedl si někam dozadu. Ani jsem nevěděl, že tam je, dokud mne na to někdo neupozornil. Eric se k nám pak přidal a hrál. Zrovna v Londýně nahrával, myslím hned další noc, a já se s ním šel podívat do studia a poslouchal ho.

Cale: Dá se to tak říct.

Clapton: Pamatuji si, že jsem chtěl vidět jeho kytaru. Viděl jsem totiž pár fotek a ta kytara se mi zdála velice složitá. No, prostě neobvyklá. Neměla zadní část. Byla to akustika a on si z ní sundal zadek. A byla různě vylepšená a předělaná na elektriku. Říkal jsem si, že když je inženýr, určitě ví, co dělá. Experimentoval. Ale k čemu byl dobrý ten sundaný zadek, na to jsem se ho nikdy přímo nezeptal. Předpokládal jsem, že tím prostě chce změnit její zvuk. Říkal jsem mu, že to je úžasná věc, a on na to: Myslíš tenhle krám?

Cale: No jo, sundal jsem zadek, aby kytara nerezonovala.

Cale: Určitě by bylo jiné. Ale jak přesně by znělo, to nevím. I kdybychom ho nahrávali před čtrnácti dny, místo před rokem, bylo by jiné. Na muzikanty má čas velký vliv. Na jejich myšlení. Pořád se vyvíjíme.

Clapton: Jo, to je fakt, a také myslím, že tehdy jsem na to ještě nebyl připravený. Musel jsem si projít mnoha změnami, naplnit některé ambice a dostat se do správného bodu pro práci s Johnem. Aby bylo vše v pořádku a byl v tom respekt.

Clapton: Myslím, že Ride The River. Shodou okolností jsme ji dokončovali jako poslední. Zkoušeli jsme ji znovu a znovu upravit.

Clapton: Ani ne. Vlastně jsem potřeboval napsat něco, čím bych byl na albu osobně zastoupen. Kromě toho jsou na desce Johnovy písně, které se dají vyložit rozličně. Každý si je může zazpívat a vyložit po svém. Proto pro mne také bylo jednoduché je hrát. Mohl jsem se do nich vcítit. Ale chtěl jsem tam mít něco osobního. Já doma svým holkám hraju a ony tancují. Je to takový náš každodenní rituál. Dokud je to nepřestane bavit, hraju. Pak mi vezmou kytaru a řeknou, že chtějí sledovat televizi. Tak jsem jim složil tuhle píseň.

Potom jsem ji donesl Johnovi, něco mi to totiž od něj připomínalo. Chtěl jsem, aby ji dokončil. On mi ji ale vrazil zpátky, abych ji dodělal sám. City, týkající se mé rodiny, jsou pro mě v současné době nejsilnější.

Cale: Napsali jsme ji nedávno a můžeme ji vztáhnout ke kterékoli válce.

Clapton: Myslel jsem na válku v Iráku. V době, kdy jsme ji psali, právě propukala. A teď se zdá, že jen tak neskončí.

Cale: Je to prostě taková zpívánka, ale kdyby ji člověk konkretizoval, stala by se politickou písní.

Cale: Je to blízko mého bydliště. Vymyslel to ale Eric. Strávil u mě týden. Já tedy nebydlím přímo v Escondidu, bydlím deset a čtvrt míle odtamtud. Je to tamnější největší město, ale velké není. Myslím si, že se ten název Erikovi velmi líbí, protože hezky zní. Znamená Skryté údolí, je to španělské slovo.