V druhém pokračování tamních Scénických rozhovorů přečetla několik básní a krátkých esejů ze své sbírky z roku 1999 The Passionate Eye (Rozvášněné oko), které proložila - doprovázejíc se na kytaru - i svými novými písněmi.

Vega mluvila o New Yorku jako svém rodném a oblíbeném městě, o tom, že navštěvuje i ve světě ráda velkoměsta, jež jí jsou bližší než příroda či venkov, přiznala, že miluje kavárny, ráda dobře jí a dlouho spí a nerada se na koncertě i v soukromí příliš "vystavuje". Raději si vezme tenisky, černé kalhoty a obyčejné sako než vyzývavé šaty. Ale když se fotografuje, upřednostňuje stylizované kompozice, kdy se nalíčí a vybere speciální - téměř divadelní - kostým, a každou fotku musí schválit.

Vzpomínala na své umělecké začátky i současnost, ze svých oblíbených umělců jmenovala Emily Dickinson, sestry Brontëovy, Sartra, Camuse, Lou Reeda a P atti Smith. Vyprávěla o svém turné. Rozhovor s ní vedl David Hrbek, na závěr vybyl čas i na několik dotazů z publika.

Suzanne Vega: Rvačky s klukama

Některý holky, například v L.A., učej, aby byly sexy. Vtloukají jim do hlavy, aby byly blond, roztomilý a odvážně se oblékaly. V New Yorku to funguje jinak. Tady musíš dokázat, z jakýho jsi těsta, a nesmíš nechat ostatní, aby se do tebe navážely. Ani holky, ani kluky. Kluci to na tebe budou zkoušet, aby viděli, jak se s tím vyrovnáš - budou mít poznámky o tvých botách, budou ti nadávat, nebo utrousej něco jako "Hele, bílá čubko, co jsi vlastně zač? Holka nebo buzík?" A ty se můžeš buď rozbrečet nebo začít utíkat. Nebo se jim postavit. Tohle jsou mý zásady při rvačkách s klukama.

Vyber si toho největšího.

Tuhle radu mi dal táta. Když se musíš postavit partě kluků, nejlepší je vybrat si toho největšího z nich. Pak se nebudeš muset prát se všema. Ostatní uviděj, že se nebojíš, a získáš si tím jejich respekt.

Odhal je, když blufujou.

Když Tony W. vytáhne na školní chodbě olověnou trubku a napřáhne se, tak jen blufuje. Určitě tě s ní nepraští. Jednou jsem se ale přepočítala, když jsem se na ulici Tonymu W. postavila a praštil mě prknem do žeber. Pronásledovala jsem ho pak několik bloků, a když jsem se vrátila, zjistila jsem, že mi mladší děti na schodech před domem celou dobu fandily.

Braň svou čest.

Když můj brácha řekne Tonymu W., že je parchant, a vyprovokuje tak s ním rvačku, stejně musím jít a vložit se do toho, abych bráchovi pomohla. Když všichni stojej v kroužku dole na ulici a skandujou, "Vegové jsou mamlasi, kouřej velký ocasy," musím jít ven rozdat si to s nima, i když si třeba v klidu čtu Steinbeckovy Toulky s Charliem a nechce se mi do toho. Člověk musí jít bránit svoji čest. A čest svý rodiny.

Vždycky miř do obličeje a do břicha.

A vždycky braň svou čest. Jednou jsem se prala s Jonathanem R. a na tuhle zásadu jsem zapomněla. Praštil mě do břicha a vyrazil mi dech. Padla jsem tváří na chodník a odštípla si kousek předního zubu.

Nikdy neustupuj.

Nikdy nikomu nevyhrožuj, když víš, že pak couvneš. (Viz Odhal je, když blufujou.) Jednou jsem málem couvla, když jsem vyzvala k rvačce Malcolma W. Vzpomínám si, jak jsem řekla, "Chceš si to rozdat?" Slova mi vyklouzla z pusy dřív, než jsem je stačila spolknout, a pamatuju si, jak se na Malcolmově tváři objevil výraz pobavenýho úžasu, protože to byl nejvyhlášenější a nejobávanější rváč z celý školy. Bylo mu třináct a šuškalo se, že se vyspal s dvacetiletou holkou a přived ji do jinýho stavu.

Pak teda na mě upřel chladný oči a řek, "Chceš se prát? Klíďo píďo. Už jsem se pár dní nerval a menší rozcvička mi jen prospěje." Pak si začal vykasávat rukávy a objevily se jeho namakaný opálený svaly. Myslela jsem, že je to můj konec. Ostatní děti na schodech před domem na mě nervózně civěly a říkaly, "Ne, Suzy. Nedělej to." Myslím, že už jsem nic dalšího neřekla ani neudělala, jen jsem na něj zírala a Malcolm toho nakonec nechal. Spad mi kámen ze srdce, ale aspoň jsem si zachovala tvář.

Nikdy se neper s holkama.

Holky jsou šílený a záludný. Neperou se férově. Férová rvačka znamená tvrdý, ale přímý rány pěstí. Jenže holky fackujou, koušou, štípou, tahaj za vlasy a snažej se ti urvat knoflíky z košile a vyrvat náušnice z uší. Při rvačce s holkou neexistujou žádný pravidla.

Jediným cílem je způsobit tý druhý co největší bolest. Jediná výjimka byla rvačka s Carlou W., která mě vyzvala. Ani jednou jsme se přitom jedna druhý nedotkly. Jen jsem tam stála a koukala se na ni, jak se nahrbila a potom mi začala nesmyslně nadávat. "Kopnu tě do břicha, až z tebe vypadnou dvě mimina!" Nakonec se ostatní děcka kolem nás začala smát a já vyhrála. (...)

Dokonce i pacifisti bojujou.

"Jednoho dne přijdete vy Vegové na to, že násilím se nic nevyřeší!" křičela moje učitelka Ruth M., když jsem tiskla Michaela E. na školní chodbě tváří k zemi. Měla jsem ho na lopatkách, ale nevěděla jsem, co dál, protože mi chyběl ten správný zabijácký instinkt. Učitelka mě přinutila, abych ho pustila, a krátce na to přestala učit a dala se na politiku. Dneska je z ní Ruth Messingerová, prezidentka správního města Manhattanu, a sama teď musí bojovat se spoustou kluků.