Hlavní obsah

Suzanne Vega: Rozvášněné oko

Novinky, Suzanne Vega

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

PRAHA

Minulý týden měli Pražané výjimečnou možnost poznat detailněji, než je obvyklé, americkou písničkářku Suzeanne Vega (1959). Nejprve vystoupila ve Společenském sále Kongresového centra se svým koncertním programem a den poté - v pátek 20. června - se ve Studiu Švandova divadla představila jako básnířka a příležitostná prozaička.

Článek

V druhém pokračování tamních Scénických rozhovorů přečetla několik básní a krátkých esejů ze své sbírky z roku 1999 The Passionate Eye (Rozvášněné oko), které proložila - doprovázejíc se na kytaru - i svými novými písněmi.

Vega mluvila o New Yorku jako svém rodném a oblíbeném městě, o tom, že navštěvuje i ve světě ráda velkoměsta, jež jí jsou bližší než příroda či venkov, přiznala, že miluje kavárny, ráda dobře jí a dlouho spí a nerada se na koncertě i v soukromí příliš "vystavuje". Raději si vezme tenisky, černé kalhoty a obyčejné sako než vyzývavé šaty. Ale když se fotografuje, upřednostňuje stylizované kompozice, kdy se nalíčí a vybere speciální - téměř divadelní - kostým, a každou fotku musí schválit.

Vzpomínala na své umělecké začátky i současnost, ze svých oblíbených umělců jmenovala Emily Dickinson, sestry Brontëovy, Sartra, Camuse, Lou Reeda a P atti Smith. Vyprávěla o svém turné. Rozhovor s ní vedl David Hrbek, na závěr vybyl čas i na několik dotazů z publika.

Suzanne Vega: Rvačky s klukama

Některý holky, například v L.A., učej, aby byly sexy. Vtloukají jim do hlavy, aby byly blond, roztomilý a odvážně se oblékaly. V New Yorku to funguje jinak. Tady musíš dokázat, z jakýho jsi těsta, a nesmíš nechat ostatní, aby se do tebe navážely. Ani holky, ani kluky. Kluci to na tebe budou zkoušet, aby viděli, jak se s tím vyrovnáš - budou mít poznámky o tvých botách, budou ti nadávat, nebo utrousej něco jako "Hele, bílá čubko, co jsi vlastně zač? Holka nebo buzík?" A ty se můžeš buď rozbrečet nebo začít utíkat. Nebo se jim postavit. Tohle jsou mý zásady při rvačkách s klukama.

Vyber si toho největšího.

Tuhle radu mi dal táta. Když se musíš postavit partě kluků, nejlepší je vybrat si toho největšího z nich. Pak se nebudeš muset prát se všema. Ostatní uviděj, že se nebojíš, a získáš si tím jejich respekt.

Odhal je, když blufujou.

Když Tony W. vytáhne na školní chodbě olověnou trubku a napřáhne se, tak jen blufuje. Určitě tě s ní nepraští. Jednou jsem se ale přepočítala, když jsem se na ulici Tonymu W. postavila a praštil mě prknem do žeber. Pronásledovala jsem ho pak několik bloků, a když jsem se vrátila, zjistila jsem, že mi mladší děti na schodech před domem celou dobu fandily.

Braň svou čest.

Když můj brácha řekne Tonymu W., že je parchant, a vyprovokuje tak s ním rvačku, stejně musím jít a vložit se do toho, abych bráchovi pomohla. Když všichni stojej v kroužku dole na ulici a skandujou, "Vegové jsou mamlasi, kouřej velký ocasy," musím jít ven rozdat si to s nima, i když si třeba v klidu čtu Steinbeckovy Toulky s Charliem a nechce se mi do toho. Člověk musí jít bránit svoji čest. A čest svý rodiny.

Vždycky miř do obličeje a do břicha.

A vždycky braň svou čest. Jednou jsem se prala s Jonathanem R. a na tuhle zásadu jsem zapomněla. Praštil mě do břicha a vyrazil mi dech. Padla jsem tváří na chodník a odštípla si kousek předního zubu.

Nikdy neustupuj.

Nikdy nikomu nevyhrožuj, když víš, že pak couvneš. (Viz Odhal je, když blufujou.) Jednou jsem málem couvla, když jsem vyzvala k rvačce Malcolma W. Vzpomínám si, jak jsem řekla, "Chceš si to rozdat?" Slova mi vyklouzla z pusy dřív, než jsem je stačila spolknout, a pamatuju si, jak se na Malcolmově tváři objevil výraz pobavenýho úžasu, protože to byl nejvyhlášenější a nejobávanější rváč z celý školy. Bylo mu třináct a šuškalo se, že se vyspal s dvacetiletou holkou a přived ji do jinýho stavu.

Pak teda na mě upřel chladný oči a řek, "Chceš se prát? Klíďo píďo. Už jsem se pár dní nerval a menší rozcvička mi jen prospěje." Pak si začal vykasávat rukávy a objevily se jeho namakaný opálený svaly. Myslela jsem, že je to můj konec. Ostatní děti na schodech před domem na mě nervózně civěly a říkaly, "Ne, Suzy. Nedělej to." Myslím, že už jsem nic dalšího neřekla ani neudělala, jen jsem na něj zírala a Malcolm toho nakonec nechal. Spad mi kámen ze srdce, ale aspoň jsem si zachovala tvář.

Nikdy se neper s holkama.

Holky jsou šílený a záludný. Neperou se férově. Férová rvačka znamená tvrdý, ale přímý rány pěstí. Jenže holky fackujou, koušou, štípou, tahaj za vlasy a snažej se ti urvat knoflíky z košile a vyrvat náušnice z uší. Při rvačce s holkou neexistujou žádný pravidla.

Jediným cílem je způsobit tý druhý co největší bolest. Jediná výjimka byla rvačka s Carlou W., která mě vyzvala. Ani jednou jsme se přitom jedna druhý nedotkly. Jen jsem tam stála a koukala se na ni, jak se nahrbila a potom mi začala nesmyslně nadávat. "Kopnu tě do břicha, až z tebe vypadnou dvě mimina!" Nakonec se ostatní děcka kolem nás začala smát a já vyhrála. (...)

Dokonce i pacifisti bojujou.

"Jednoho dne přijdete vy Vegové na to, že násilím se nic nevyřeší!" křičela moje učitelka Ruth M., když jsem tiskla Michaela E. na školní chodbě tváří k zemi. Měla jsem ho na lopatkách, ale nevěděla jsem, co dál, protože mi chyběl ten správný zabijácký instinkt. Učitelka mě přinutila, abych ho pustila, a krátce na to přestala učit a dala se na politiku. Dneska je z ní Ruth Messingerová, prezidentka správního města Manhattanu, a sama teď musí bojovat se spoustou kluků.

Reklama

Výběr článků

Načítám