Shrnovací koženkové dveře, židle s kovovou konstrukcí, sifonová láhev, omšelý prapor ve stojanu připomínající dary sovětských hostů či standarty pracovních kolektivů, epidiaskop, ořezávátko na tužky, osvěžující "antiperle" v plastové kulaté krabičce, jež jako poslední vynález proti kocovině předvádí Hejtman svým podřízeným. Skoro by se zdálo, že se příchozí budou oslovovat soudruhu. Tak daleko ale inscenace režiséra Michala Dočekala nejde, už proto, že Hejtman Miroslava Donutila jakoby z oka vypadl Jiřímu Paroubkovi - od účesu přes barvu a střih obleku až ke gestice a způsobu vyjadřování.

Kdyby někdo přesto váhal, zaznívají v inscenaci opakovaně narážky na současnou politickou situaci. Úzkostlivá sugesce 70. let se tak rázem narušuje, v čemž pokračuje řada dalších detailů, jež dění posunují blíže k dnešku. A do třetice se tu objevuje i mnoho autentických ruských reálií - od melodie Stěnky Razina, uzavírající první polovinu inscenace, až po okázalý sarafán, v němž Marja Antonovna očekává svého ženicha. S přímočarou aktualizací neladí ani překlad Zdeňka Mahlera, v němž se improvizační vsuvky střetávají s Mahlerovou věrností originálu.

Tak třeba zatímco Dobčinskij oslovuje Hejtmanovu ženu Annu, kterou představuje Jana Boušková, "paní Jano", dcera matce archaicky vyká a říká jí "matinko", Hejtman bude v Petěrburgu místo na generála povýšen "do parlamentu", ale uplácí se velkými papírovými bankovkami a v Rusku stále vládne car. Donutilova paroubkovská stylizace utvrzuje diváky v tom, že jde o korupčnost a "ptydepe" dnešních politiků, ale jeho omezený a ustrašený činitel okresního formátu je postavou univerzálního gogolovského vyznění.

Donutil Hejtmana kupodivu spíše podehrává než naopak, vůbec základním hereckým stylem inscenace je drobnokresba a figurkaření, které je ale snesitelné spíše u úředníčků tohoto okresního zvěřince než u hlavních postav. Z vedlejších figur nejlépe vychází k blábolivosti a pohybové křeči dovedený Školní inspektor Františka Němce či nejaktuálněji vyznívající postava ochotného informátora a v kalných vodách korupce bezpečně pádlujícího Správce špitálu, jak ho hraje Bronislav Poloczek.

Dokonalou vzájemnou podobou i akčními pohybovými etudami zaujme dvojice Bobčinskij a Dobčinskij Jana Hájka a Vladimíra Javorského. A nepřehlédnutelný je ostravským dialektem hovořící, špinavý Osip Jana Novotného, z něhož se v závěru vyloupne elegantní bodyguard. Velmi tradičně působí Anna Jany Bouškové a Marja Magdalény Borové, pohybující se v očekávané komediální nadsázce.

Na čtvrtině cesty k aktuálnímu výkladu

Nejméně čitelnou figurou je zde ten, okolo něhož se vše točí - domnělý revizor Chlestakov. Saša Rašilov ho hraje jako sebezalíbeného průměrného podvodníčka, jenž si nejvíce cení svých módních slipů a pouze absurdní náhodou se domůže bleskové kariéry. Ale i v případě, že měla Chlestakovova bezvýraznost posílit omezenost těch, kteří si z něj učinili modlu, nelze přehlédnout, že Rašilovův hrdina postrádá jevištní charisma a jeho nezajímavá průměrnost se od tématu postavy překlání k pojmenování hereckého ztvárnění.

V klíčové scéně jeho prášilovského monologu mu ke gradaci musí dopomoci režisér hudbou, svícením a konečně tím, že ho jako Ježíše nechá chodit po vodě bazénu umístěného v orchestřišti. Podobných výpomocných vtípků má ostatně inscenace víc. Protahují ji na neúnosnou míru, stejně jako zbytečně zachované a nijak nevyložené postavy prosebné dvojice kupců, které v podání Miloše Nesvadby a Luby Skořepové jako by sem zabloudily z jakési dávné inscenace Revizora a jakoby si s nimi režisér nevěděl rady.

Dočekalův Revizor zůstal na půli, ne-li na čtvrtině cesty k modernímu aktuálnímu výkladu, jaký jsme zvyklí vídat od režisérů typu Castorfa nebo Marthalera. Na začátku se zdá, že se budeme opět bezpečně smát totalitní minulosti, posléze se ocitáme v přímočaré aktualizaci, ale pouze na úrovni jednotlivých gagů, abychom se vzápětí vrátili na půdu konvenční drobnokresebné komedie. Proč a o čem právě teď hrát Revizora, na to nová inscenace Národního divadla odpověď nedává.

N. V. Gogol: Revizor Překlad Zdeněk Mahler, režie Michal Dočekal, scéna David Marek, kostýmy Zuzana Krejzková, hudba Michal Novinski, dramaturgie Daria Ullrichová. Premiéra 23. 11. 2006 ve Stavovském divadle v Praze