Článek
Casanova i vy máte ve svém rodokmenu kočovné herce. Je to jediná spřízněnost, kterou k hrdinovi svého románu cítíte?
Při psaní se především potřebuju sžít s postavou natolik, jako kdybych ji miloval, protože to mě nutí zjišťovat o ní víc a víc. Hrdinou mého románu se nestal Giacomo, ale jeho první dívka Lucia. Casanova totiž o sobě v Pamětech řekl dost, jenže v nich zanechal i bílá místa ohledně téhle čtrnáctileté služtičky, do níž se zamiloval jako student, okouzlen její bezprostředností. A ona najednou zmizí, aniž on se dozví proč. A tak učiní rozhodnutí, z něhož jsme si vyrobili legendu: když se mi příště dostane lásky, utrhnu si z ní to nejlepší a zbytek zahodím.
Takže Casanovu nelze slovníkem psychologů označit za jedince s panickou hrůzou ze vztahu?
Pro něj byla důležitější hra, hra jako cíl sám o sobě, s níž se v rokokové podobě už nesetkáme. Ostatně k těm 120 ženám, které přišly po Lucii, přistupoval upřímně a předem je varoval. Střílel si z hlupáků, ale nebyl podvodník ani vyvrhel, zvlášť když na něj hledíme očima jeho první lásky.
Když se po letech setkávají, Casanova ji za závojem skrývajícím tělesnou vadu nepozná, kdežto ona může porovnat chlapce, jehož kdysi milovala, se současným milencem, se kterým provozuje duchaplný ping-pong. A pak se podle toho v životě zařídit.
Román se klene nad dvěma pasážemi z Casanovových Pamětí a zbytek si domýšlí. Inspiroval jste se u Doctorowa?
Spíš u autorky, která je mi zeměpisně i osobně bližší. Coby herec jsem se před dvaceti lety octl v krizi a odjel s kamarádkou do Říma, kde ona sbírala materiály pro práci o Fellinim a já sám sebe. Kdosi mi poradil, abych si na takové místo vzal román Marguerity Yourcenarové Hadrianovy paměti. Zjistil jsem, jak moc dobře jsem udělal, když jsem se zrovna jeho prostřednictvím učil vytahovat na světlo staré věci tak, aby se dějiny staly fikcí v převleku za "non-fiction".
Váš tvůrčí vývoj není zrovna obvyklý. Je obtížné při psaní dílo "režírovat" a současně cítit s postavami jako herec?
Vyrostl jsem za zvláštních okolností v prostředí, které určovala otcova nemoc, a skutečnost pro mě bývala místy tak hrozná, že jsem stále někam utíkal. Třeba do divadla, které mi předvádělo svět v krásné formě - sice problémový, jenže pořád lepší než ten doma. Osm let jsem se snažil být dobrým hercem a přehlušit běsy, ale nedařilo se mi to až do útěku do Říma, kde jsem pochopil, že jsem dlouho hledal na nesprávném místě.
Dnes můžu být každý den pár hodin svým pánem ve světě, kde se mi povědomí o divadelních i filmových postupech náramně hodí a kde dělám to, co chci. Dokonce na otcově židli.
Vaše Lucia odjíždí do Ameriky, která tehdy symbolizovala nový začátek. Přestěhoval byste se vy do USA, pokud byste ještě někdy začínal znovu?
Bez váhání. Nemá to co dělat s politikou; ostatně lidi, za kterými tam jezdím, na ni nadávají stejně jako všichni ostatní. Asi to v sobě nosím od dětství, kdy mi americký muzikál, kabaret a jejich šťastné konce dodávaly naději, že to dobře dopadne. Pořád vidím v tamních lidech zhmotněný sen z doby, kdy mi něco takového bylo odepřeno. Píšu o něm v nové knize, která se odehrává v Texasu předminulého století.
Bájný holandský ráj tolerance je tedy pouhý mýtus?
Už když vyšel můj první román o černých otrocích zavlečených do Holandska, potvrdila se mi jedna věc: Nizozemci strašně rádi slýchají, jak byli špatní, a v hloubi duše doufají, že teď je to mnohem lepší. Je to iluze, kterou naše literatura přiživuje zevšeobecňováním, neboť si pokaždé vybere nějaký detail a na ten se dopodrobna zaměří tak, až vytvoří svatý obrázek nebo dekoraci na krbovou římsu.
Mně jde o svět celistvý, uvěřitelnější a srozumitelnější, abychom věděli, že šrámy a rozbroje nevznikají zničehonic a že jejich pochopení nám umožňuje odpouštět.
Jak při tom pomáhají "nádherné vady"?
Mně určitě. Otec byl jen půlkou problému - tu druhou obstaralo okolí, dávající mi najevo, že bych se měl stydět za to, co jsem a jak uvažuju. Cítil jsem se poznamenaný, zohavený. Člověku musí být padesát a musí potkat ty správné lidi, aby mu došlo, že táta nebyl jen strašák a že každá vada je výhoda. Bohatství, o které se můžu s ostatními podělit. Udělám to rád, ať předtím bylo, co bylo. Vždyť to nebývá historie, kdo nás žádá o odpuštění - ta se vždycky soudí sama.
A kdo bude soudit lásku?
Láska se má následovat, žít, ne posuzovat. To první, co v nás probudí, je většinou to nejlepší, co v lidech je, než začnou rozumovat, co by tomu řekli druzí. Ano, je tu ten prokletý rozum, podle Casanovy "v příhodné konstelaci s citem ideální afrodisiakum". Ale jde-li o pravou lásku, pak se obejde i bez afrodisiak, ba i bez rozumu. Pokud ji zrovna nepotřebujete někomu interpretovat.