Hlavní obsah

Nevraždil jsem a odškodné chci, říká z doživotí propuštěný Robert Tempel

20. října, po dvaceti letech za mřížemi, se Robert Tempel (48) dostal z vězení poté, co ho pražský vrchní soud zásahem až ze Štrasburku definitivně zprostil obžaloby z dvojnásobné vraždy ze srpna 2001 u Hruškové na Sokolovsku. Tempelovi přisuzovali, že na lesním parkovišti předal své oběti 400 tisíc korun za auto, které si údajně chtěl koupit. Následně prý muže zastřelil a zasáhl podle obžaloby i druhého muže a poté jej bil do hlavy železnou tyčí s kusem betonu a montážním klíčem. Obě těla podle původního rozsudku následující den zakopal na Chebsku.

Foto: Milan Malíček, Právo

Robert Tempel si odseděl 20 let.

Článek

Budete za roky strávené za mřížemi jako nyní oficiálně nevinný člověk žádat odškodné? Už jste si propočítával, kolik byste chtěl?

Musíme to s advokátem teprve spočítat. Je to hodně těžké, když si uvědomíte, že jste byl třináct let nezákonně ve výkonu trestu. Někdo dostal pět milionů korun za jeden rok, jiný tři miliony za tři měsíce. Co chtějí dát mně za doživotí? Nevím. Není na to žádný precedens.

Půjde o desítky milionů?

Určitě jo. Ty roky mi to nevrátí, navíc peníze mám, ale nějaké zadostiučinění by být mělo. Dám to synovi a manželce, kteří si vytrpěli dost, já nic nepotřebuju.

Přestože jste byl definitivně zproštěn po dvaceti letech obžaloby z dvojnásobné vraždy, čistou minulost ale nemáte?

Určitě nemám. Měl jsem za sebou nějakou krádež a loupež. Týkalo se to mého podnikání na Karlovarsku, což byl nejtvrdší kraj. Potýkali jsme se tam s cizinci, s Romy a dělali tehdy v devadesátých letech víceméně práci za policii a pro občany byli za hrdiny.

Loupež se týkala toho, že mi jeden člověk dlužil peníze a že od lidí okolo mě dostal pár facek. Mě odsoudili za loupež, i když podle mě šlo o vydírání. Ale ano, byl to zločin, nejsem čistý a nebyl jsem tehdy dobrý člověk. Seděl jsem celkově dvakrát.

Tempel je po 20 letech na svobodě

Krimi

Co se přesně stalo onoho srpnového dne roku 2001 na lesním parkovišti u Hruškové na Sokolovsku? Byl jste na místě?

Policejní Útvar pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) hned na první straně spisu napsal, že na místě činu nebyli dva odsouzení, ale že tam bylo nejméně pět pachatelů a střílelo se nejméně ze čtyř zbraní. Připadám vám jako Robocop, že bych to zvládl? To asi těžko.

A hlavní svědek obžaloby zvaný Biftek tvrdil, že mě viděl přesně ve 20.10 hodin vraždit, přestože byl v té chvíli ode mě 27 kilometrů daleko. Já byl v Sokolově a on ve Varech. I jeden z členů ÚOOZ mi říkal, že ví, že jsem nestřílel já, ale jistá skupina lidí. Šlo o velký obchod s drogami. Letos 20. srpna byl ten čin ale po dvaceti letech promlčen.

Foto: Milan Malíček, Právo

Robert Tempel u soudu (snímek z 26. listopadu 2008)

Podle původní obžaloby šlo ale o dvojnásobnou vraždu kvůli koupi auta za 400 tisíc korun. Nebylo to tak?

Vůbec. Nešlo o žádné auto. Vždyť já vozil každý den u sebe v ledvince kvůli výplatám automatů půl milionu korun a sedm aut jsem měl před barákem. Myslíte si, že bych někoho zastřelil kvůli kradenému autu za sto tisíc? Vždyť i původní plzeňský krajský soud řekl, že je to nesmysl.

Musel jsem se ale postavit do role, že jsem tam byl, ale že zabíjel Biftek, protože on lhal, že jsem zabíjel já. Mně nic jiného nezbylo. Kdybych to tehdy ne­udělal, tak sedím doživotí dál. Jen proto, že jsem nechtěl svědčit.

Proti komu? Skutečným pachatelům?

Proti lidem, kteří byli okolo nás a tehdy na místě. Co od nich vím, tak šlo o obchod s heroinem a ta oběť na ně vytáhla zbraň. Navíc měl u sebe drahé hodinky a ten druhý zase asi čtvrt milionu korun. Připadá vám to jako loupež kvůli autu za sto tisíc korun? To je směšné.

Z vašich slov vyplývá, že jste při činu nebyl. Jak to tedy bylo?

Podle soudu jsem tam byl, ale není to pravda. Dál to nebudu komentovat, nechci nikoho špinit.

Znáte ty, kteří to udělali?

Znám a oni to vědí, že je znám, ale nechám si to pro sebe. Rodina poškozených neměla zájem na tom, aby se skuteční pachatelé našli. Soud na to kašlal, takže teď na to kašlu já. Je to jen mezi mnou a Bohem, jak to bylo.

Nebojíte se toho, že ti, kteří vědí, že víte, by vás chtěli odstranit?

Oni vědí, že už je to promlčené, že jim už nic nikdo nemůže udělat.

Takže obavy, že by vás chtěli umlčet, nemáte?

Myslím si, že mám takové postavení, že by si to nedovolili. Kdyby mě chtěli umlčet, tak by to udělali už tenkrát.

Rozumím tomu tedy správně, že jste nebyl na místě činu v době, kdy se střílelo?

Rozumíte správně tomu, že jsem nevraždil. Můžu potvrdit, že po činu jsem tam přijel, protože mě volali, protože jsem jim na ten obchod půjčoval nějaké peníze. S drogami jsem neobchodoval, ale půjčoval peníze, šlo o nějakých 350 tisíc korun.

Proto mi pak Biftek dal to jejich auto, protože mi tvrdil, že ho převedl s těmi poškozenými, a myslel jsem si, že je to legální. Jezdil byste v autě po dvou zabitých, kdybyste si myslel, že je kradené? Já si myslel, že mi prostě vrací dluh. A já jako blbec s ním jezdil.

Muž, který sedí 20 roků ve vězení za vraždy, je nevinný, rozhodl pravomocně soud

Krimi

Takže jste přijel na místo činu a viděl co?

Zjistil jsem, co se stalo, řekl jim, ať si to uklidí, a jel do prdele. Dopustil jsem se tedy pouze nenahlášení trestného činu, které už je taky promlčené, a navíc jsem si ho odseděl asi tisíckrát.

Když jste pak u soudu přišel s obrannou verzí na adresu svědka Bifteka, že střílel on, když tvrdil to samé o vás, víte, zda byl jedním z těch střelců?

Nebyl. Prostě jsem se jen tehdy hájil tak, jak jsem uznal za vhodné, a soudci ani státní zástupci mi nedali jinou možnost.

Nebyla šance po vašem zadržení jít s pravdou ven a říct, jak to bylo?

Mně dokonce nabízeli program na ochranu svědků a mohl jsem jít kdykoli ven, kdybych promluvil a svědčil proti lidem, které chtěli dostat.

A proč jste se nezachránil?

Říkali mi, že jsem blázen, ale nikdy jsem to kvůli své hrdosti neudělal. Byl jsem takto vychovaný a prostě takový jsem. Moje máma mi pořád říkala: Proč neřekneš pravdu? Já jí řekl, že prostě neřeknu.

Hrdost chápu, ale vždyť šlo i o vaši rodinu, o manželku, tehdy malého syna.

Já vím. Prostě jsem to obětoval. V tom Karlovarském kraji jsme to ale takto měli nastavené, nikdo z těch okolo mě, kdo byl ve vazbě, nesvědčil proti jiným. A dnes se můžu podívat na sebe do zrcadla.

Revanšovali se vám za to ti, kteří v těch vraždách jeli skutečně?

Nepotřebuju, aby se mi revanšovali. Samozřejmě byli nervózní, co budu dělat.

Co jste si říkal, když vás poté odsoudili na doživotí?

Když jsem byl v té době na Mírově a počtvrté mě plzeňský krajský soud zprostil obžaloby, tak mi tamní ředitel říkal, že už mě přece nemůžou odsoudit. Já mu odpověděl, že když nebudu svědčit, tak mě zlikvidují, což mi taky řekli. Prý když nebudu mluvit, tak si odsedím doživotí. A já odpověděl, že na ně kašlu. Tak mi ho pak dali.

Ale vnitřně jsem cítil, že se z té basy nakonec nějak ven dostanu. A cítil jsem to dobře.

Tempel i po zrušení doživotí zůstává dál v cele

Krimi

Seděl jste dvacet let. Jaké byly?

Pro každého doživoťáka je to kruté, když jste sám v té kleci na speciálním oddělení. To je jak Jižní a Severní Korea. V normální base jste jako v té Jižní Koreji, prostě klídeček. Ale doživotní vězni jsou v té kleci a kašlou tam na vás. Naopak eskorty pak stály za to, omdléval jsem a byl v křečích, jak se mnou zacházeli. Museli mi i dvakrát píchnout adrenalinovou injekci, aby mě mohli vrátit do věznice, jak jsem byl mrtvý, v mdlobách a pozvracený. Prostě mě šikanovali a dávali mi kapky.

Kvůli čemu?

Chtěli mě zlomit, protože věděli, že jsem měl takové informace, které potřebovali. Třeba i kvůli Františkovi Mrázkovi mě vyslýchali.

Měl jste informace o aktivitách tohoto kontroverzního a později zastřeleného podnikatele?

Věděli, že jsem se s ním občas sešel.

Dělal jste pro něj někdy?

Měli jsme bližší vztah. Týkalo se to podnikání. Víc vám k tomu neřeknu. Ani o dalších zvučných jménech z jiných měst.

Co jste těch dvacet let za mřížemi dělal?

Studoval a cvičil. Věnoval jsem se matematice, managementu, jazykům. Na rozdíl od jiných jsem to neprofetoval a neproležel. Prvních dvanáct třináct let jsem všechny nenáviděl, ale pak jsem se uklidnil. I díky víře v Boha. A přestal nenávidět. Četl jsem filozofické knížky z Východu a smířil jsem se sám se sebou i s tím, že všechno má svůj důvod, i vězení. Neskutečně se mi ulevilo.

Vrah, jehož soud trval deset let, nemá nárok na odškodnění

Krimi

Jak vypadal váš běžný denní režim?

Měl jsem stůl, na něm plno knih. Chvíli jsem četl to, chvíli něco jiného, pak si šel zacvičit a fungoval jsem takto celý den. Posiloval jsem a trénoval různé bojové sporty, shotokan karate, taekwon-do a další. Cvičení, posilování, studium a víra mě držely při životě.

S ostatními vězni jsem se moc nebavil. Spousta z nich na mě nasazovala, včetně třeba Jiřího Kajínka, aby zjišťovala o té naší údajné organizaci informace, protože jim policisté slibovali nižší trest nebo podmínku. To dělali nonstop.

Co jste studoval za jazyky?

Angličtinu, protože tam seděl i jeden Američan, tak jsme spolu mluvili. Byl tam taky jeden Číňan, tak i trochu čínštinu. Pak také arabštinu kvůli modlení, protože mám jako víru islám. Všichni to nemají rádi, ale já to tak mám a nebudu to popírat. I svým přátelům jsem to řekl, že budu chodit do mešity.

Nejsem žádný fundamentalista, psychopat ani terorista, vždyť moje žena je křesťanka a nemám s tím žádný problém. Prostě jsem se v této víře našel, četl si tam Korán, ale nesouhlasím s Tálibánem a podobnými.

Zmínil jste rovněž na doživotí odsouzeného, ale prezidentem Milošem Zemanem omilostněného Jiřího Kajínka. Vy nemáte dobré vztahy, že?

Vím o tom, že mě udal a že si naopak vymyslel, že jsem ho udal já. Je o tom jasný důkaz, který mi i písemně od policie vydali, že lže. Ale já se o něm nechci bavit a nechci ho špinit, protože všichni vězni, kteří ho znají, vědí, že je konfident, agent Sboru nápravné výchovy s krycím jménem Kola.

Jakou pozici jste ve věznicích měl?

Nerad o tom mluvím. Když šel ale třeba Ivan Jonák z vězení domů, tak v televizi jmenoval, že ve Valdicích jsem byl kápo já a další tři čtyři lidi. Víc vám k tomu neřeknu.

Střelec z parkoviště dostal za dvojnásobnou vraždu doživotí

Krimi

Jak je to s vaší vězeňskou přezdívkou Psycho?

Tou mi nikdy nikdo neříkal. Vymyslel mi ji jeden novinář. Já ale žádné Psycho nejsem, mám rád klid a čisto.

Dostal jste se za mřížemi do nějakých fyzických konfliktů?

Když máte v base vliv, jste naštvaný, tak ostatní vězni se bojí, aby vás ještě víc nenaštvali. Proto jsem byl pořád sám na cele a radši se vždycky zavřel, abych to neventiloval, protože nesnáším šikanu.

Řadu let jste mohl být v kontaktu jen s jinými na doživotí odsouzenými vězni. Jaké jste měli vztahy?

Bavil jsem se a chodil ven jenom s jedním či dvěma, kteří byli normální a vzdělaní, například Miloslav Širůček, který sice zabil tátu, mámu a bratra, ale bylo to za určitých okolností. V hlavě to má ale v pořádku a vím, že kdyby se dostal ven, už nikdy se do věznice za něco dalšího nevrátí.

Byli tam nějací vězni nebezpeční?

Ti, co byli nebezpeční anebo naopak v ohrožení, tak je dávali ke mně na oddíl, aby se uklidnili, protože u mě se vždycky uklidnil každý.

S Kajínkem jste se potkali?

Byl jsem na Mírově a jako autorita jsem šel okolo klece, kde byli doživoťáci, a on na mě volá: Ahoj Robíku, máme stejnou advokátku, pozdravuje tě Klára. Věděl jsem, že lže, že s advokátkou Klárou Slámovou tehdy nemohl mluvit, ještě mobilní telefony nebyly.

Takto se ke mně přifařil. A pak to na mě zkoušel, aby ze mě dostal informace. Dovezli mě kvůli tomu později z Mírova za ním do Karviné, protože slíbil ÚOOZ, že zjistí informace a bude proti mně svědčit. Jenže jsem se s ním nikdy nebavil.

Došlo k fyzickému konfliktu mezi vámi dvěma?

K takovému lehoučkému.

Kdy se to mezi vámi zlomilo ve zlé vztahy?

Pár měsíců potom, co jsem se dostal do vězení, někdy v roce 2010 či 2011 v Karviné.

Co říkáte na to, že nyní tvrdí, že se bojí o sebe a svou rodinu, že je chcete zabít?

Připadám vám jako člověk, který se chystá do Brna? Proto mám i mobil a hlásím se všude, aby bylo pořád vidět, kde jsem a že jsem nic neudělal, a aby si nemyslel, že ho chci napadnout. Vlastně to používám jako svoje alibi.

Takže o žádné konfrontaci s ním neuvažujete?

Ne. Jedině, že by přijmul mou výzvu a šel se mnou v rámci Oktagonu prát se do klece. Vyprodali bychom O2 Arénu.

Co jste udělal jako první, když jste se dozvěděl, že se dostanete na svobodu?

Nic, protože už jsem byl otupělý. Ani u soudu jsem se neradoval a nesmál. Zaprvé by to byl výsměch rodinám těch obětí. Zadruhé po tom dlouholetém čekání už jsem to bral tak, jak to je. Rodina měla ale samozřejmě radost, nejvíc syn, který měl čtyři roky, když jsem šel do vězení.

Teď mu je 24 a vztahy máme suprové. Jezdí se mnou i někam něco vyřizovat.

Občas mi ale při návštěvě vyčetl, že jsem ho nemohl vychovávat. Jenže já nic neudělal, ale nikdo už mi nevrátí ty roky, co mi vzali. Cítím z toho hořkost.

Můj bratr dostal ve 28 letech mozkovou mrtvici. Všichni si myslí, že to má z toho, protože byl vystresovaný. Syn skončil se školou kvůli tomu, že ho tam pořád napadali, co je jeho otec zač. Celá rodina, rodiče a další žili s cejchem. Manželka je ale tvrdá, ta to nese jinak.

Byli jste už manželé, když jste šel do vězení?

Ne, žili jsme spolu a měli syna, vzali jsme se až v base.

Jak si vysvětlujete, že vydržela dvacet let čekat?

Protože věděla, že jsem to neudělal. V Karlovarském kraji to věděl každý, že jsem to neudělal. Musela se dvacet let postarat o sebe a dítě, v Kadani vede pizzerii, věnuje se koním a dostihům a má i teď svoje.

Omilostněný vrah Kajínek žije slušným životem, zjistil soud

Krimi

Co jste dělal poté, když jste se dostal z věznice?

Manželka mě odvezla postranním vchodem a sešli jsme se s rodinou. Ale nijak jsme neslavili, nepiju ani nekouřím. Jenom jím sladké.

Jaká to je změna být po dvaceti letech venku, v jiné době a společnosti?

Říkali mi, že mě to semele. S mobilem jsem ale uměl zacházet, ty jsou v base taky. Navíc jsem tam studoval i počítačové programy a jazyky, takže technika mě nepřekvapila. Jediné, co mě překvapilo, jsou silnice. Všechny teď vedou jinudy a já furt bloudím. Ještě že už jsou na to navigace.

A co vaše budoucnost?

Mám různé možnosti a několik přátel a od nich pár nabídek. Vědí, že mám manažerské schopnosti, že umím řídit lidi a umím to s nimi. Pravděpodobně se pustím do nějakých vlastních projektů týkajících se odpadů, hydroelektrárny, nemovitostí a podobně. Nejdřív se na to ale ti známí musejí podívat a rozhodnout se, zda do toho se mnou finančně půjdou.

Ale nebráním se ani fyzické práci. Ještě ale musím absolvovat operaci kolene.

Jste už tedy člověk bez zášti a nechcete se nikomu mstít za to, že jste seděl dvacet let?

Už se dávno kvůli ničemu nerozčiluju a vůbec se nemíním někomu mstít. Pokud se chcete mstít, je to cesta zpět do basy, kam už zpátky nechci.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám