Článek
Čin se odehrál loni v říjnu před odchodem na oběd na chodbě věznice bez účastí dozorců. „Zabiju tě, ty zkur...ej prasečkáři,” řval obžalovaný třicetiletý Jan Slavík, když chytil spoluvězně Františka Mikeše za triko a druhou rukou zaútočit střepem z okna na jeho krk a obličej.
Nejhlubší měla být podle obžaloby rána, která na levé straně krku jen o milimetry minula tepnu krkavici. I rána ze druhé strany krku a další v obličeji si sice vyžádaly odborný chirurgický zákrok a zdlouhavé šití ran, ale život napadeného vězně neohrožovaly.
Jan Slavík v soudní síni na snímku vpravo
„To byly jen škrábance,“ snažil se napadení před soudem zlehčit Mikeš. I spoluvězni, svědci události, podle výpovědí v předběžném líčení nepřispěchali s informacemi, které by Slavíkovi výrazně přitížily. Nikdo z nich samozřejmě neviděl počátek konfliktu, nikdo netušil, proč by měl Slavík na Mikeše zaútočit.
Jeden z nich naznačil, že Slavík zaútočil proto, aby se dostal z drsných podmínek pardubické věznice jinam. Opravdu se tak stalo, Slavík je dnes v nápravném zařízení v Rýnovicích.
Nerovný souboj
Všichni svědci se shodli na tom, že Mikeš nebyl vybrán náhodně. „Je tady nejmenší a nejslabší. Takový neškodný človíček,“ notovali si svědci. Sám Mikeš, sotva 160 centimetrů vysoký a vážící odhadem necelých 50 kilogramů, u soudu vypovídal, že za tři roky v pardubické věznici byl nebezpečně napaden poprvé.
Probral jsem se až v díře.
Slavík, snad o čtvrt metru vyšší, svou obhajobu zatím staví na zkratu, nepříčetnosti a důsledku dlouhodobého používání tvrdých drog. „Půlku života jsem závislý na drogách. Začal jsem ve čtrnácti pervitinem, pak jsem přešel na heroin,“ politoval se Slavík, který sedí za krádež. Má za sebou pokusy o léčbu jako pacient sobě i okolí nebezpečný v psychiatrické léčebně v Havlíčkově Brodě, ale terapie byla předčasně ukončena, protože nespolupracoval.
Před soudem vyjádřil Slavík lítost nad tím, co se stalo. Pak se dopustil rozporu ve své výpovědi. Nejprve zdůrazňoval, že střep byl malý a tepnu nemohl zasáhnout, o několik minut později se dušoval, že vůbec nevěděl, co a proč dělá. „Probral jsem se až v díře,“ postěžoval si Slavík i na umístění v izolované cele.
Případ se dostal před soud spíš náhodnou souhrou okolností, vězeňská stráž dostala informaci až se zpožděním, když se vězňům z oddílu nedařilo zastavit Mikešovi krvácení a musel být sanitkou odvezen na chirurgii pardubické nemocnice. Na dotaz policejních vyšetřovatelů, proč případ nenahlásili ihned, odpovídali: „To se v base nedělá.“