Hlavní obsah

Čtvrt století nestačí justici na vyřešení sousedského sporu

Právo, Petr Kozelka

Desítku verdiktů včetně jednoho nálezu Ústavního soudu už vyprodukovala justice za téměř čtvrt století se vlekoucí banální sousedský spor o část zahrady. Katastr za uplynulé roky několikrát přepisoval vlastníka, ale definitivní konec sporu je stále v nedohledu.

Foto: Ondřej Kořínek, Novinky

Ilustrační foto

Článek

„Když se podala první žaloba, byl jsem čtyřicátník v plné síle. Teď je mi 71, jsem pradědkem, pořád se soudíme a doma se nám akorát kupí rozsudky,“ řekl Právu otec jedné z majitelek pozemku.

„Dcera i její manžel jsou sluchově postižení, takže jsem se do toho musel vložit. Bohužel hodně lidí si stále myslí, že když je člověk nějak handicapovaný, tak že bude snadnou obětí,“ dodal.

Počátek sváru, jenž se vleče celou generaci, se začal psát už na konci 80. let v jedné jihomoravské vinařské vesnici. Část velké parcely tvořící pole a zahradu si totiž pro sebe zahradil tajemník tehdejšího MNV s tím, že zabraná část patří jemu.

Překvapení majitelé pozemku nejprve spor řešili přes obecní úřad i úřad sousedního města, ale jejich snaha byla marná. Dostali pouze doporučení, aby se obrátili na soud.

Soudy postupovaly zcela formalisticky a závěry krajského i Nejvyššího soudu jsou výsledkem svévolné aplikace práva.
rozhodnutí Ústavního soudu

„Kdyby šlo o nějaký kousek na kraji pozemku, tak bychom nad tím asi mávli rukou. Jenže mladí začali na konci parcely stavět, na druhém konci byl náš druhý dům. A najednou jsme místo přímé cesty museli chodit velkou oklikou, nehledě na to, že pozemek sloužil jako pole a tím, že to soused uzmul pro sebe, se nedalo ani pořádně obdělávat s technikou,“ prohlásil muž.

První žaloba padla v roce 1992

První žaloba na určení vlastnictví k pozemku padla v roce 1992. Okresní soud Brno-venkov o ní rozhodl tak, že pozemek skutečně patří původním vlastníkům.

Odvolací Krajský soud v Brně rozhodl, že žaloba je nedůvodná, protože je jasné, že majetek patří původním vlastníkům, vždyť jsou i zapsáni v katastru, soud tak nemá důvod cokoli řešit.

Jenže následně podal žalobu bývalý tajemník a celá věc se rozjela nanovo. Prvoinstanční soud rozhodl, že tajemník není majitelem zabrané části pozemku. Odvolací soud rozsudek otočil a pozemek mu přiznal.

Domníval jsem se, že pokud máme v pořádku všechny kupní smlouvy, výsledky dědického řízení a další dokumenty, musí to být pro studované soudce jednoduchý případ.
otec majitelky pozemku

Verdikt potvrdil Nejvyšší soud, ovšem Ústavní soud (ÚS) podřízené soudy zkritizoval a upozornil, že k tomu, aby byl někdo vlastníkem pozemku, nestačí, pokud se tak sám opakovaně označuje, ačkoli pro to nemá žádné podklady.

„Soudy postupovaly zcela formalisticky a závěry krajského i Nejvyššího soudu jsou výsledkem svévolné aplikace práva,“ rozhodl ÚS.

Rozhodli proti názoru ÚS

Celý spor se tak vrátil ke krajskému soudu, jenž ovšem rozhodl proti názoru ÚS, takže dovolací Nejvyšší soud rozsudek opět zrušil a nyní je spor znovu na krajském soudu.

„Domníval jsem se, že pokud máme v pořádku všechny kupní smlouvy, výsledky dědického řízení a další dokumenty, kde není nic o žádném nesmyslném prodeji nebo odstoupení části pozemku, musí to být pro studované soudce jednoduchý případ,“ postěžoval si muž.

Jenže místo jednoduchého případu se nad částí pozemku, kde vesele rostou dýně a další zelenina, s různými názory střetlo na dvacet soudců a půl tuctu právníků. „To nepočítám, kolik nás to už stálo peněz, nervů a hlavně času. Přitom selským rozumem by se to muselo rozhodnout raz dva,“ zakončil muž.

Reklama

Výběr článků

Načítám