Podle státního zástupce měl podvést zaměstnavatele, když mu zatajil, že se přestěhoval do místa služebního působiště, a nechal si dál vyplácet náhrady cestovních výdajů spojených s dojížděním za rodinou do trvalého bydliště v Praze.

Soud ho ale zprostil viny s tím, že sice získal v místě pracoviště byt, což ale ještě neznamená, že došlo k přestěhování, a nelze tak klást mezi tyto dva pojmy rovnítko.

Nárok zanikl

Z žaloby vyplývá, že Dočekal si v březnu 2008 po přeložení do Horního Slavkova a ustanovení do funkce šéfa káznice nechal proplácet výdaje za cesty za rodinnými příslušníky, a to i přesto, že v lednu 2009 zde získal byt s nájemní smlouvou do roku 2014, čímž mu nárok na poskytování cestovních náhrad zanikl. Na úkor Vězeňské služby se tak měl obohatit o částku bezmála dvě stě tisíc korun.

Podle zákona se náhrada jízdních výdajů za cesty k návštěvě člena rodiny poskytuje příslušníkovi do doby jeho přestěhování do místa služebního působiště.

Státní zástupce sám připustil, že výklad pojmu přestěhování v zákoně o služebním poměru chybí, nicméně odkázal na podobnou právní úpravu týkající se cestovních náhrad v zákoníku práce. Ten stanoví, že náhradu může zaměstnavatel zaměstnanci poskytnout do doby, než získá v obci místa výkonu práce přiměřený byt. „Tyto dva pojmy, získání bytu a přestěhování, tak lze vnímat jako postavené na roveň ve smyslu jejich obsahu pro účely cestovních náhrad,“ uvedl žalobce.

Získání bytu ještě neznamená přestěhování

Soud je ale přesvědčen, že na situaci obžalovaného se proti tomu, kdy mu nadřízený vydal povolení k vyplácení cestovních náhrad, nic nezměnilo vyjma toho, že získal byt v Horním Slavkově. „Toto získání bytu však automaticky neznamenalo, že se obžalovaný přestěhoval, a pokud se nepřestěhoval, nemohl takovou skutečnost nadřízenému zamlčet,“ konstatoval soud.

Vězeňskou službu, která se k trestnímu řízení připojila jako poškozený a žádá po Dočekalovi vrácení peněz, soud odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Dočekal mezitím odešel do civilu.