V červenci by měl začít soud kvůli dopravní nehodě, kterou jste způsobil. Vy jste si prý nechal vypracovat odborné posudky, ze kterých vyplývá, že se celá nehoda mohla odehrát jinak, než jak se doposud tvrdilo. Je to pravda?

Ano a jsem rád, že se na nehodu ptáte. I já jsem totiž chvílemi začal pochybovat o tom, co se tehdy skutečně stalo. Jistě, udělal jsem chybu a jsem připraven za ni zaplatit, nicméně mediální a jiná štvavá kampaň, která celý případ provází, celou tu nešťastnou událost zavádí někam jinam.

Je mi velmi nepříjemné, že jsem se ocitl v takové situaci, nicméně informace, které v posudcích a dopravních expertizách zaznívají, říkají, že děj, jak jej popisuje obžaloba na základě znaleckých posudků, se takto nestal. Nicméně konečné rozhodnutí o mé vině či nevině musí učinit soud a já bych byl velmi nerad, aby tento rozhovor byl vnímán veřejností jako snaha kohokoli ovlivnit. Skutečně mi nezbývá než věřit ve spravedlivé rozhodnutí soudu.

Jak to tedy podle vás bylo?

Po nehodě jsem zastavil na červenou, a když blikla zelená, normálně jsem se rozjel. To samozřejmě byla chyba, kterou si dnes nedokážu vysvětlit.

Na kamerách je ale zachycen člověk, který utíká parkem. Soudí se, že jste to vy.

Díky bohu za to, že takový záznam existuje a z výpovědi ve věci slyšeného policisty je zřejmé, že utíká on. Protože já jsem nikam neutíkal, což potvrdila i policie.

Tak jaká je vaše verze té nehody?

Pravda je taková, že se mi stala dopravní nehoda za velice zmatené situace.

Tím myslíte, že jste měl v krvi alkohol?

Podívejte se, já si myslím, že jsem poměrně silný člověk a že vydržím hodně, ale zjistil jsem, že neustojím všechno. Když vás půl roku pořád sleduje buď červená, nebo modrá škodovka, odposlouchávají vám telefony, které pak zveřejňují v médiích, a otázka je v jaké podobě, do toho vám parkuje před barákem autobus, který ukazuje turistům vaše bydlení, na vycházce se psy vás fotí z křoví novináři, tak mi věřte, že to není normální situace.

Když v tom žijete dlouhodobě, začnete chtě nechtě podléhat nejrůznějším představám. V té době před nehodou za mnou chodili různí lidé s velice rozporuplnými informacemi, někteří mi chtěli pomoci, jiní uškodit. A vy po nějakém čase ztratíte možnost zjistit, co je a co není pravda.

Hovoříte o době, kdy se začaly zveřejňovat odposlechy vašich telefonátů s Pavlem Bémem?

Ano. V takovém rozpoložení nastala situace, kdy mi po nehodě ta žena začala bouchat do kapoty a do okýnka. Za mnou zase ta červená škodovka. Já vám něco řeknu: dostal jsem normálně strach. Měl jsem panickou reakci, za kterou je mi sice hanba, ale stalo se.

Do toho jsem měl zdravotní potíže, o kterých jsem netušil a ani nemohl tušit. Skončily mojí operací, opět mediálně známou. Takže jsem zpanikařil. Říkal jsem si, co to zase znamená, co se to zase děje. Takže jsem z auta nevystoupil a tu drobnou nehodu neřešil.

Celý rozhovor čtěte v sobotním vydání deníku Právo.