Jste jediný, kdo v květnu 1993 přežil s těžkými zraněními střelbu nedaleko plzeňské věznice Bory na posádku vozu, v němž seděl podnikatel Štefan Janda, váš bratr Julián a vy. Vraha jste viděl z bezprostřední blízkosti, a tudíž víte, kdo vás postřelil. Kdo to byl?

Kajínek. V té době jsem nevěděl, že se jmenuje Kajínek. On se představoval jako inženýr Lebeda. Až později se projevilo, že to je Kajínek.

Jak k tomu všemu došlo? Odkud víte, že si říkal Lebeda?

Bylo to tak, že Kajínek, v té době tedy inženýr Lebeda, se spojil s Jandou. Chtěl si s ním promluvit, ale nevím přesně, o čem. Mělo to být ohledně nějaké nemovitosti v Praze. Sjednali si spolu schůzku. První proběhla asi dva až tři týdny před tou střelbou také v borských serpentýnách. Kajínek tehdy ale neměl šanci nic udělat.

Byl jste i vy na té první schůzce?

Byl jsem tam taky.

Takže jste budoucího vraha viděl naživo už tři týdny před samotným činem?

Přesně tak. Nemohl ale tehdy nic udělat, protože jsme se na tu schůzku připravili. My jsme byli s bratrem vlastně Jandovi bodyguardi a udělali jsme taková opatření, aby (Kajínek) nemohl nic udělat. A taky nic neudělal.

Jaká opatření?

Zastavili jsme na úplně jiném místě než on. Bylo to u takového viaduktu, přes který projedete a pod kterým je trať. Janda s Kajínkem stáli na tom mostě (viaduktu), já jsem si stoupl na jednu stranu a bratr na druhou stranu toho mostu. Takže kdyby on něco udělal, tak by ani neměl šanci nikam utéct.

Vy jste už tehdy měli podezření, že se něco může stát?

Měli. Byl to člověk, kterého Janda neznal, ani my jsme ho s bratrem neznali a on se z ničeho nic ozval v době, kdy začaly problémy s podnikatelem (Antonínem) Vlasákem. Janda měl u Vlasáka nějaké pohledávky a ten se šprajcoval, že to prostě nezaplatí.

Měl u sebe váš šéf Janda zbraň pro případ nějaké hrozby?

Neměl. Ale my jsme byli s bratrem ozbrojení a připraveni. V té době jsme ale měli zbraně načerno. Dnes musím říct, že to byla blbost, na co jsme si tehdy hráli a že jsme se do takové věci dostali. Neměli jsme tušení, co se může stát a že to dopadne až tak, že se bude střílet. To jsme nikdo nepředpokládali.

Jak jste se vlastně k Jandovi dostali?

Znám ho už od komunistů, od nějakých patnácti let. Dělali jsme s bratrem v jednom pánském klubu, v bordelu, ochranku a Janda tam přišel s tím, že by potřeboval pomoc. Že mu někdo dluží peníze a že má strach, aby při tom vymáhání peněz nepřišel k úrazu.

Tak si nás zval jako ochranku.

A do čeho jste šli? Bylo to něco nezákonného?

Bylo to tak trochu... Šlo o únik daní, asi devítimiliónový. Prodával se barák, který Janda koupil společně s dalšími třemi společníky. Od každého z nich měl mimo smlouvu ještě dostat po třech miliónech.

Jenže měl nějakou velkou bouračku v Německu a ležel v nemocnici asi dva roky. Takže oni na něj hodili bobek a nedali mu nic. Když se vrátil, měl finanční problémy, musel splácet různé úvěry a šel si pro peníze, které mu patřily.

Jedním z těch tří společníků byl Vlasák?

Ano, byl. Ti ostatní dva nedělali Jandovi problémy a zaplatili to v pohodě. Takže Vlasák dlužil Jandovi tři milióny.

Vraťme se k těm schůzkám. Po zmíněné první už se konala jen ta, při níž zemřel Janda a váš bratr?

Právě, že ne. Další schůzka měla být asi po týdnu někde na půl cesty mezi Plzní a Prahou, odkud byl (Kajínek). Rozhodli jsme se, že tedy přijedeme k motorestu v Rudné, protože jsme si mysleli, že v restauraci se nemůže nic stát.

To byla ale jen domluva mezi mnou, bratrem a Jandou. S ním (Kajínkem) jsme měli mít schůzku na Libeňském mostě s tím, že pak někam pojedeme a tam si spolu promluví.
Já s bratrem jsme nechali Jandu v Rudné a jeli pro Lebedu na Libeňský most.

Už tam čekal, nastoupil do auta a zeptal se, kde je Janda. Řekli jsme mu, že čeká v Rudné, že ho tam odvezeme a že v tom nevidíme problém. Tak jsme se rozjeli, ale asi po sto metrech nám řekl, že chce zastavit, že chce ven a že s námi nikam nepojede.

Druhá schůzka se tedy neuskutečnila. Co bylo potom?

Potřetí to bylo tak, že jsme se měli zase asi za týden potkat na tom samém místě jako poprvé, u toho viaduktu. Kajínek zavolal Jandovi a nějak ho přesvědčil a ujistil, že je všechno úplně v pohodě. Janda pro mě pak přijel do toho bordelu a jeli jsme na to místo.
Janda tam jel s takovou jistotou, že jsme se až s bratrem divili. Říkali jsme si, že to není možné, že tam jedeme bez ničeho, neměli jsme u sebe ani zbraně.

On vám řekl, ať si je neberete?

Janda měl nějakého známého policistu, který mu dal hlášku, že Vlasák a jeho kamarádi policisté na něj připravují zatčení za vydírání a nedovolené ozbrojování, protože jsme měli dřív ty zbraně načerno. Proto jsme ty zbraně dali od sebe pryč.

Jeli jste tedy na schůzku ve třech a nikdo nebyl ozbrojen?

Nikdo nebyl ozbrojen. Nechali jsme řídit Jandu, i když jinak vždycky řídil můj bratr a vždy jsme to nějak naplánovali.

A proč jste to neudělali i tehdy?

Janda nás ukecal, řekl, že všechno bude v pohodě. Přijížděli jsme tedy na to místo a Kajínek už tam stál a čekal a měl ruce za zády. Já jsem seděl na zadní sedačce a viděl jsem, že za těmi zády něco má. Řekl jsem to i klukům.

Říkám: Štefane, šlápni na to a projeď to na tu zpátečku co nejdál. On ale říkal: To je dobré, prosím tě, co blbneš? Potom zacouval a zastavil přímo u jeho nohou, takže Kajínek stál hned u dveří řidiče a v tom začal střílet. Prostřílel vlastně celé auto.

Střílel nejdříve po Jandovi?

Po Jandovi, pak obešel auto a střílel po mně a po bratrovi.

Jak jste vlastně v tom autě seděli?

Janda jako řidič, vedle něj můj bratr a za bratrem na zadním sedadle vpravo já.

Jeden z Kajínkových právníků nyní znovu požádal o obnovu procesu. Dokládá to tím, že vrah musel před střelbou na vašeho bratra otevřít dveře od spolujezdce, a tudíž tam zanechat otisky prstů, protože prý podle svědků neměl rukavice. Jenže Kajínkovy otisky tam policie nenašla. Kdo otevřel ty dveře?

Já jsem vyskočil z auta, když začal střílet. Na mě pak střílel na zemi. Zachránil jsem se vlastně tím, že jsem se na té zemi točil. Dodnes nechápu některé novináře a lidi, že můžou říct, že Kajínek měl v úmyslu nechat mě naživu. To by ty kulky musel mít na ovladač, ne?

Vy jste tedy otevřel svoje dveře vzadu. A co ty u spolujezdce, kde seděl váš bratr?

Ty měl taky otevřené. Podle mě se snažil taky zachránit tím, že vyskočí. Ale už to nestihl.

Když jste se snažil uniknout a odkutálet pryč, vrah už vás pak nehonil?

Stál nade mnou a střílel do mě.

Pak vás nechal být?

Došly mu náboje. To byla první věc, která mě zachránila. Tou druhou byli kluci, kteří tam právě vjeli s autem, jež předtím ukradli tátovi. Jeden z nich pak taky řekl, že poznává Kajínka.

Vrah se tedy lekl, když uviděl jiné přijíždějící auto a...?

Utekl.

Střílel jednou zbraní?

Dvěma pistolemi, vystřílel plné zásobníky.

Kam jste to dostal vy?

Do nohy, do ruky, do zadku, jedna kulka mi vletěla přes lopatku až pod temeno hlavy. Scházelo pár milimetrů a bylo po mně. Proto říkám, že by Kajínek musel mít ty kulky na ovladač, aby se zastavily tak, aby mě nezabily.

Doktoři mi pak řekli, že mě tehdy zachránila silná svalová hmota, kterou jsem měl díky pravidelnému cvičení. Že se ta kulka zastavila v tom mase a nedostala se do žádného orgánu či cévy.

No a pátá kulka mi škrtla žebra. Asi byla odražená nebo přímá, to nevím.

Pokusil jste se po té střelbě hned zjistit, co se stalo s bratrem?

Snažil jsem se doplazit k autu, ale byl jsem trošku ochrnutý. Nemohl jsem se pořádně hýbat a zvednout se. Tak jsem se připlazil k jeho dveřím, které byly otevřené, a snažil se mu sáhnout na nohu, aby mi podal telefon, abych zavolal záchranku. Ale už byl v bezvědomí a vypadal špatně. To jsem se dozvěděl až potom, že ještě asi dvacet hodin žil.

Kam to dostal váš bratr?

Nebylo to do srdce, ale zasáhlo mu to nějaké orgány, snad játra. Navíc mu jedna kulka prolétla taky přes hlavu.

Janda byl mrtvý na místě?

Ano, ten to dostal na spánek, skrz okénko přes zavřené dveře.

A střílel vrah skrz okno řidiče i na vašeho bratra jako spolujezdce?

To nemůžu potvrdit, protože jsem nemohl sledovat, kdo co dělal, já se snažil utéct.

Na vás střílel ještě v autě?

Venku. Přišel ke mně a začal střílet.

Řekl něco během té střelby?

Neřekl ani slovo. A i kdyby třeba něco řekl, tak od těch ran máte zahlušené uši.

Ještě jednou se zeptám. Vy jste Kajínka jednoznačně poznal?

Ano. Ale v tom případě není jen moje výpověď, že já jsem ho poslal do vězení a usvědčil ho. Byl jsem sice korunní svědek, který byl u toho, ale je tam i spousta věcí, které pak třeba lidi vzali zpátky, ale účelově. Například svědek, který ho tam přivezl, další svědek, který ho tam viděl, ale řekl, že nebude svědčit.

Vidím i další souvislosti. S Kajínkem seděl ještě před tím činem v kriminále (Jaroslav) Ďurči. Ďurčiho pustili, potom i Kajínka na přerušení (v lednu 1993, pozn. redakce) a najednou je tu spojitost mezi Kajínkem a Vlasákem, právě přes toho Ďurčiho (nejprve přiznal, že přivezl Kajínka na místo činu, ale později to popřel  – pozn.red.).

Vy si tedy myslíte, že za tím vším stál Vlasák, že si vraždu Jandy u Kajínka objednal?

Ano. Jsem o tom přesvědčený, ale nemám na to důkazy. Následný soud byl natolik důsledný a spravedlivý, že toho Vlasáka neodsoudili, protože neměli dostatek důkazů, i když vše nasvědčovalo tomu, že za tím stojí. Odsoudili ho jenom za vydírání.
Kajínek to neřekl (kdo si vraždu objednal - pozn. red.)  Ďurči u soudu otočil. Policistům předtím řekl, že ho tam přivezl, že o všem věděl, a najednou u soudu řekl, že ne.

Vy jste opakovaně zmínil nějaké policisty jako známé či kamarády jak Jandy, tak Vlasáka. Jakou tedy měli v té kauze roli? Opakovaně se vedou teorie o tom, že nikoli Kajínek, ale právě policisté tehdy Jandu a vašeho bratra zastřelili.

To je nesmysl (důrazně). Vy novináři si vymyslíte cokoli jenom proto, aby byla bomba, aby se prodávaly knížky, aby se sledoval film. Když se vrátím k těm policistům, tak v tom hráli roli dva. (Pokoš uvedl obě jména- pozn.red.) O tom, jakou roli v tom hráli, nic moc nevím, ale bylo to o tom, že se přiživovali. Štefan (Janda) byl podnikatel, takže od nich získával nějaké informace. Ale aby vzali pistole a šli střílet, to je přitažené za vlasy, blbost.

Bál jste se někdy po té střelbě, že by vás jako svědka mohl někdo chtít znovu zabít?

Já se vlastně bojím do dneška. A může se najít nějaký fanatik či fanatička, nějaký Kajínkův přívrženec, který mě někde praští do hlavy nebo vytáhne bouchačku a odstřelí mě.

Každé ráno mám třeba strach jenom nastartovat auto. Mám tři kluky, sedmnáct, třináct a šest let. Všichni mají ve škole problémy jen proto, že jsou moji.

Když byl Kajínek na útěku (říjen až prosinec 2000, pozn. redakce), tak jsem měl policejní ochranku a když ho chytili, tak skončila a od té doby nastal absolutní nezájem. Přitom myslíte na cokoli, hlavou se vám honí věci a máte strach. Nikdo mi ale nepomohl.
Proto jsem odešel pracovat na dva roky do Německa, a když jsem jim tam vyprávěl, co se tady stalo, tak mě ani nechtěli pustit domů a říkali, ať tam raději zůstanu.

V roce 2004 proběhl první soud o obnově Kajínkova procesu. Vy jste u něj ale nevypovídal. Proč?

Protože jsem nechtěl nikomu dát šanci k tomu, aby mě znevěrohodnili. Přišel jsem tam a řekl, že vypovídat nebudu a že se odvolávám na původní výpověď. Tím pádem mě soudce propustil a bylo to. Nechtěl jsem prostě nikomu dát sebemenší možnost na spekulování, aby mě někdo chytal za každé slovíčko.

Prý jste před obnovou procesu dostal nějakou nabídku, abyste vypovídal u soudu jinak než původně u hlavního líčení.

Byl jsem přesvědčován o tom, že mám změnit výpověď, aby měl pan Kajínek šanci na obnovu.

Za nějakou úplatu?

Ano. Ale odmítl jsem to.

Tlačil vás někdy někdo k tomu, abyste vypovídal jinak? Třeba policie?

Ne, nikdy. Musím ale říct, že za dnešní situaci, kdy je kolem toho tolik spekulací, můžu vlastně i já.

Já jsem krátce po té střelbě a propuštění z nemocnice byl vzat do vazby za loupežné přepadení Vlasáka, které později u soudu překvalifikovali na vydírání. Hrozilo mi deset až patnáct let vězení. Bylo to celé nesmysl, za co jsem byl obviněn a skončil ve vazbě, a tak jsem prostě odmítl v kauze Kajínek dál vypovídat.

Řekl jsem jim, že nebudu dělat nic ve věci Kajínek, dokud se nevyřeší to, za co jsem ve vazbě.

Přitom žádný doktor mě ani nechtěl do té vazby vzít, protože jsem byl sotva propuštěný z nemocnice. Oni to ale zařídili tak, že si vzali policejního doktora, ten jim to přiklepl a já skončil ve vazbě na 2,5 roku. Prvního půldruhého roku se v mé věci vůbec nic nedělo.
Uvedl jsem, že budu vypovídat, že řeknu, jak to bylo, že označím toho člověka, který po nás střílel, že půjdu na rekonstrukci, rekognici i konfrontaci, ale že nejdřív chci, aby byl vyřešen můj případ, protože mi hrozilo deset až patnáct let. No a oni řekli, že se obejdou bez mé výpovědi, že mají na něj důkazů dost.

A označil jste tedy někdy policistům Kajínka jako vraha?

Ano, ještě když jsem byl na svobodě a probíhaly výslechy, tak jsem ho poznal podle fotky. Akorát ho v té době ještě neměli. Já jsem byl paradoxně v kriminále dřív než on. Kajínka policie zatkla v únoru 1994 (tedy až devět měsíců po činu, pozn. redakce).

Viděl jste film Kajínek?

Ne a nechci ho vidět. Ale co jsem potkal kamarády, kteří mě znají od malička, tak se tomu smějí. Vyprávěli mi, že z našeho bytu v tom filmu udělali smetiště, já jsem tam záměrně jako úplně nějaký dement, jako ta negativní postava. Hrdina je tam Kajínek.

Více o podrobnostech případu se dočtete ve dvoustránkovém rozhovoru s Vojtěchem Pokošem v dnešním vydání deníku Právo