Vedení podniku přiznalo zatím jen dva případy porušení bezpečnostních pravidel v posledních třech letech. Karla Šmahlíková z Ostravy-Poruby tvrdí, že srážku prakticky na stejném úseku osobně zažila.

„Všechno se ututlalo, nic se nevyšetřilo. Já jsem byla přímá svědkyně, ale nebyla jsem tehdy na žádném výslechu. Když teď slyším dnešního ředitele dopravního podniku, který tvrdí, že trať je bezpečná a byla to teprve první nehoda, nevěřím vlastním uším,“ řekla Šmahlíková.  

Bylo to v době dopravní špičky

Bývalá průvodčí tvrdí, že tramvaje se zde srazily v létě roku 1974 nebo 1975, přesné datum si už nepamatuje.

„Bylo to v době dopravní špičky. Tramvaj číslo 5 zastavila ve Vřesině s poruchou brzd, a proto jsme vyzvali cestující, aby vystoupili. Po chvíli dorazil dispečer z Ostravy-Poruby, který rozhodl, že prázdná tramvaj pojede na konečnou. Vědělo se sice, že z protisměru má jet jiná plně naložená tramvaj, ale on tvrdil, že vše je domluvené,“ vzpomíná Šmahlíková.

"Dispečer začal brzdit, já jsem seděla v zadním vagónu a také jsem zatáhla za ruční brzdu. Najednou jsem ucítila silný náraz a viděla jsem, jak se prostřední vagón bortí." Karla Šmahlíková, tehdejší průvodčí  

Když se souprava rozjela, objevila se v protisměru nedaleko porubského koupaliště druhá tramvaj, plná lidí. A to přibližně ve stejných místech, jako nyní, při druhé srážce.


„Dispečer začal brzdit, já jsem seděla v zadním vagónu a také jsem zatáhla za ruční brzdu. Najednou jsem ucítila silný náraz a viděla jsem, jak se prostřední vagón bortí. Ještě štěstí, že v něm nikdo nejel,“ dodala.

Přijeli sanitky a esenbáci

Druhá tramvaj, směřující do Vřesiny, ale byla plná lidí. „Během chvilky byly na místě sanitky a esenbáci. Já jsem sepisovala seznam zraněných, bylo jich celkem třináct. Jedna paní měla asi zlomenou nohu a strašně nadávala, že má zaplacenou dovolenou a nikde nebude moci odjet. Ostatní zranění byla jen lehká,“ řekla průvodčí.

Dodala, že do noci na trati jezdily náhradní autobusy, na druhý den už ale tramvaje jezdily, jako by se nic nestalo.



„Normálně jsem se vrátila do práce, nebyla jsem zraněná, jen jsem se bouchla do hlavy. Výpravčího, který to zavinil, jsem od té doby nikdy neviděla a netuším, jestli byl nějak potrestán. O nehodě se tehdy mezi tramvajáky vůbec nemluvilo. Pravděpodobně se všechno nějak ututlalo, ale já si myslím, že ještě určitě žijí nějací pamětníci,“ tvrdí žena.


Její svědectví je ale zatím zcela ojedinělé. Vedení dopravního podniku sice opožděně, ale přesto uprostřed týdne přiznalo, že na osudné trati docházelo k porušování bezpečnostních pravidel už v minulosti, konkrétně hovořili jeho představitelé o dvou případech v posledních letech s tím, že nešlo o nic závažného.

O havárii před třemi desetiletími zřejmě ani neví, stejně tak jako dotázaní regionální historici.