Lékařka promluvila: Jaké to je žít ve strachu, že nakazí druhé, a vracet se do práce, kde je smrt na denním pořádku

Cecilia Bartalenaová svou práci miluje, přesto do ní v posledních dnech chodí jen z povinnosti a s ohledem na svou lékařskou přísahu. Práce na oddělení pohotovosti se totiž v posledních dnech velmi změnila.

Dnes již s nostalgií vzpomíná, jaké to bylo utvářet si vztah s nemocnými a jejich rodinami, jak prožívala všechna obtížná rozhodnutí, která musela učinit, a jak měla vždy dostatek času je v případě nutnosti připravit i na nejhorší.

„Nyní se vše změnilo. Empatie, komunikace s nemocnými, ale i budování mezilidských vztahů... nic z toho již neexistuje,” svěřuje se Bartalenaová.

„Nyní jen zavoláme příbuzným a sdělíme jim, že je dotyčný velmi vážně nemocný a není ho jak léčit,” dodává.

Žádné vysvětlování, žádné otázky, jen holé konstatování. „Pokaždé, když vstoupím na oddělení s covid-19, si položím stejnou otázku: Proč to dělám? a vždy si rychle odpovím: Určitě ne pro peníze,” svěřuje se.

Svůj den Cecilia začíná každodenním rituálem – velmi lehkou snídaní. Zjistila totiž, že čím méně se nají, tím je větší pravděpodobnost, že nebude mít během šestihodinové směny takovou žízeň a ani nutnost dojít si na záchod.

Málokdo si uvědomuje, jaké to je strávit směnu ve všech ochranných pomůckách, ve kterých se cítí jako potápěč a ze kterých se nemůže vysvléct a napít, jelikož ochranných pomůcek není nazbyt.

„Přímo v pokoji u nemocného trávíme maximálně 10–15 minut, protože kapacita filtrů časem klesá a delší kontakt s nemocným je velmi riskantní. V obleku i respirátoru nicméně zůstávám po celou směnu, tudíž je jasné, že na konci své šestihodinové směny je čas strávený přímo u nemocného velmi nebezpečný,” upozorňuje lékařka.

Přes to všechno se necítí jako hrdina, i když ji do této kategorie zařadila spousta Italů. Přiznává, že ji sužuje každodenně velký strach. Po směně se totiž vrací domů, kde na ni čeká její čtyřletá dcera Petra a partner.

Pokaždé, když vejde do bytu, její první kroky míří do sprchy, aby se znovu očistila. Až poté si nasadí roušku a jde se pozdravit se svou dcerou.

„Pokaždé, když mě chce Petra obejmout, činím tak ve strachu, že ji mohu nakazit a ona může do 15 dnů onemocnět. Stejné výčitky zažívám v okamžiku, když uslyším partnera byť jen zakašlat,” svěřuje se Cecilia.

Se svým partnerem přitom neudržuje vůbec žádný fyzický kontakt. Přespává v pokoji své dcery, používá oddělenou sprchu a má i své vyhrazené ,místo v kuchyni.

„Všechno toto absolvuji jen kvůli nemocným, kteří nemají na výběr, a pak také kvůli všem kolegům... My opravdu nejsme hrdinové, i my se bojíme,” uzavírá.