Hlavní obsah

Očima Saši Mitrofanova: Většina mlčící, rozhodující

Novinky, Alexandr Mitrofanov

Foto: Právo

Alexandr Mitrofanov

Článek

Obdržel jsem připomínku. Prý se věnuji především krajním projevům občanských postojů. Například ve věci uprchlíků jen „sluníčkářům“ či „šmejdům“. Vypadávají z toho prý lidé, kteří nejsou na jednom ani na druhém pólu. A ani tam být nechtějí, protože mají své zkušenosti a skepsi.

Připomínku jsem uznal. Je ovšem těžké psát o někom, kdo se v podstatě neprojevuje, a tudíž nestojí o popularitu. Teď už ale z první ruky vím, že někteří lidé, kteří se vyhýbají aktivním názorům a činům, těžce nesou, že mohou být zaměněni. Ne tolik se „sluníčkáři“, ale se „šmejdy“, což je pracovní označení spoluobčanů, kteří zrovna teď pouštějí navolno své zvířecké pudy.

Pak se stává, že v publicistických textech, které nasvítí a patřičně zhodnotí zákoutí duše podobných jedinců, vidí zástupci mlčící většiny obvinění konkrétně na svou adresu. Že ti šmejdi jsou taky oni. A pak to opravdu bolí. Zvláště lidi, kteří mají za sebou mnoho desetiletí života a naučili se nebýt hrr. Na nic.

Slíbil jsem, že napíšu to, co píšu teď. Protože není správné, když se někdo trápí, a přitom nemá důvod – to mluvím za sebe. Jsem přesvědčen o tom, že neexistuje všeobecná povinnost hlásit se do služby. Je to věc každého člověka. Kdo cítí, že se mu jinak nebude žít dobře, jde a něco udělá. Ať činem, nebo i slovem. Kdo váhá, tápe, vyčkává a nechce mít nic s aktivisty, protože nemá jasno, a naopak cítí strach před cizím a neznámým, má na to plné právo. Může být neviditelný – a já budu poslední, kdo mu to vyčte. Není proč.

Jenže i takto založení lidé musí být srozuměni s pravidly hry. Je možné se schovat. Do bytu, do domku, na chatu, do koníčků, rodinného života či ryze odborné práce. Taková strategie a taktika může skvěle vycházet v dobách hlubokého klidu a míru. Ty však zrovna odcházejí do minulosti a možná se ještě vrátí v budoucnu, ale pravděpodobně už bez nás, co jsme dávno za půlkou svých životů. Právě fakt, že leckdo nepočítá s dlouhými roky před sebou, může vést ke snaze nějak to doklepat. A znovu: je to svaté právo každého.

Alexandr Mitrofanov

Komentátor. Zabývá se vnitropolitickým děním a tématy spojenými s vývojem v Rusku. Získal Cenu křepelek (1994), Cenu Ferdinanda Peroutky (2000), Cenu Karla Havlíčka Borovského (2015) a Cenu Jiřího Ješe za komentář (2016). Vydal knihy Za fasádou Lidového domu (1998) a Politika pod pokličkou (2002, s Markétou Maláčovou), podílel se na sborníku Bludné cesty sociální demokracie (2005). Je aktivní jako mikrobloger @AlexandrMitrofa.

Jenomže na té cestě, i kdyby byla jen součástí dlouhého finiše, je člověk stále členem společnosti. A v případě, o kterém je řeč, patří k té mlčící většině, která nakonec rozhodne, zda dětem a vnukům tady zbude země vhodná pro svobodné žití. Anebo to budou všudypřítomné zdi, ostnaté dráty a vítězní šmejdi.

Reklama

Výběr článků

Načítám