Hlavní obsah

Očima Saši Mitrofanova: Studená válka napříč rodinami

Novinky, Alexandr Mitrofanov

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Foto: Právo

Alexandr Mitrofanov

Článek

Na začátku byly tři tvíty. Možná bych si zrovna jich nevšiml, ale vím, kdo se skrývá pod nickem. Potkali jsme se a povídali si asi hodinu.

Je to mladý člověk, který pracuje v IT globální společnosti a má v oboru znalosti a praxi. Ale zároveň se nestandardně dychtivě zajímá, podle čeho se řídí svět jako místo obývané lidmi. Tento muž napsal: „Není nad to, když máte v rodině ,slušné Čechy' a říkáte si, jak ta generace před vámi byla rasistická a omezená. Pak zjistíte, že je pořád rasistická a pořád omezená. Pak vám dojde, že vyrostla za dráty a jediná různorodost byla ,ve straně' a ,mimo ni'. Je mi z té rodiny smutno.“

Mělo to ohlas. Ozývali se lidé, kteří mají podobnou zkušenost se svými rodinami, v níž jsou se svým pohledem na svět bílými vranami. Když si paní postěžovala, že z jejich diskusí s „přáteli“ na Facebooku o migrantech vycházejí tito „přátelé“ jako zrůdy, odpověděl jí pán, že na FB může přátele zrušit, ale v rodině… Objevil se i tento výrok: „Až tahle studená občanská válka o imigranty skončí, tak zůstane napříč národem zeď, postavená z blocklistů...“

Je těžké přicházet k prozření ve společnosti, která léta sama pro sebe hýčkala mýtus, že s etnickou jednolitostí jde ruku v ruce jednolitost světonázorová. Respektive nesvětonázorová, protože mít opravdový světonázor se nikdy moc nenosilo. Stalinističtí a pak normalizační komunisté to definitivně pohřbili vynucováním oddanosti marxismu-leninismu. Produktem nakonec bylo heslo Kdo nekrade, okrádá rodinu, které dobře splynulo s původními Všichni jsme Češi a Co jsme si, to jsme si.

Jenže v rozmezí mezi listopadem 1989 a dneškem vyrostla generace, která se nadechla jiného vzduchu. A dnes nevěřícně zírá kolem sebe, s kým že to v jedné společnosti žije. Nejkrutější je okamžik, v němž naplno pocítí, že ani jejich rodiče nejsou vůči tomu, co tyto mladé lidi vytáčí a vrhá do zoufalství, vůbec imunní. Naopak – že jsou propagátory „našeho smrádku“.

Toto poznání táhne za sebou řetězec hořkých myšlenek. Najednou si lidé, kteří se dosud s radostí oddávali odborné práci, uvědomí, že na tento problém neexistuje žádná aplikace ani jiné chytré technické řešení. Že se to musí prožít a protrpět.

Vzpomenutý mladý muž po pár dnech napsal: „Zřeknu se své rasistické rodiny.“ To je ale jen pro mimořádně silné povahy. Další budou muset pocitu rozpolcenosti pozbývat jinak. Ale kdyby rezignovali, bude tato země jako perspektivní místo k žití nadobro odepsána.

Alexandr Mitrofanov

Komentátor. Zabývá se vnitropolitickým děním a tématy spojenými s vývojem v Rusku. Získal Cenu křepelek (1994), Cenu Ferdinanda Peroutky (2000), Cenu Karla Havlíčka Borovského (2015) a Cenu Jiřího Ješe za komentář (2016). Vydal knihy Za fasádou Lidového domu (1998) a Politika pod pokličkou (2002, s Markétou Maláčovou), podílel se na sborníku Bludné cesty sociální demokracie (2005). Je aktivní jako mikrobloger @AlexandrMitrofa.

Reklama

Výběr článků

Načítám