Hlavní obsah
Alexandr Mitrofanov Foto: Milan Malíček

Očima Saši Mitrofanova: Nemehla a ochlos

Když byl ještě Andrej Babiš pouhou nadějí spoluobčanů unavených tradičními stranami, říkal mezi jinými líbivými hesly i toto: „Jsme schopný národ. Jen nás řídí nemehla.“ A co se po letech, která strávil Babiš u kormidla nejvyšší politiky, ukázalo? Druhá část tohoto hesla je správná!

Alexandr Mitrofanov Foto: Milan Malíček
Očima Saši Mitrofanova: Nemehla a ochlos

Člověka napadne, že ta cesta odnikud nikam za poslouchání blábolů ani nemusela být. Ale nedá se nic dělat, dějiny se nás neptají, jak to chceme. Jen přihlížejí k duševním poryvům většiny čili těch, kteří volí srdíčkem. Tito spoluobčané Babiše chtěli dříve a chtějí stále. Stačí se podívat na volební preference.

Je proto iluzorní očekávat, že s touto částí společnosti pohne poslední aféra kolem exministra Vladimíra Kremlíka a údajného úplatku zde. Velký šéf řekl, že ho to nezajímá, proč by to zajímalo poddané.

Toto slovo používám záměrně. Je přirozené uvěřit kandidátovi na nejvyšší politické posty ve chvíli, kdy se jeví pro leckoho jako muž schopný najít východisko z krize. Když se ale po x letech nahromadí dost důkazů, že jde pouze o jiný výtah k moci pro nemehla, může zůstat nadšeným stoupencem takové osoby jen jedinec, v jehož genech je přilepen jako kanagomem pocit poddaného, služebníka vrchnosti.

Babiš stále mluví o demokracii, přičemž buduje jiný systém, který má název ochlokracie zde. Rozdíl mezi základem dvou systémů, mezi démos a ochlos, je stejně velký jako mezi Tomášem Halíkem a Tomiem Okamurou.

Už padesát let se stále vracím ke knize, která je pro mě jednou z klíčových v minulém století. Pokaždé v ní najdu něco, co jsem v mladším věku přehlédl. Tentokrát jsou to řádky o většině společnosti:

„Je to beznadějné, říkal si v duchu. Žádné síly nestačí na to, aby je vytrhly z obvyklého okruhu zájmů a představ. Můžeme jim poskytnout všechno. Můžeme je ubytovat v nejmodernějších spektroglasových domech, naučit je iontovým hygienickým procedurám, a stejně se každý večer budou scházet v kuchyni, mazat karty a chechtat se sousedovi, kterého mlátí žena. A bude to pro ně nejkrásněji strávený čas. V tomto smyslu má don Kondor pravdu: Reba je nicka, nula ve srovnání s kolosem tradic, se zákony stádnosti, které jsou posvěceny dlouhými staletími, které jsou neotřesitelné, vyzkoušené, dostupné chápání i nejtupějšího tupce, které zbavují člověka nutnosti myslet a zajímat se o cokoli.“ Arkadij Strugackij, Boris Strugackij: Je těžké být bohem.

Alexandr Mitrofanov

Komentátor. Zabývá se vnitropolitickým děním a tématy spojenými s vývojem v Rusku. Získal Cenu křepelek (1994), Cenu Ferdinanda Peroutky (2000), Cenu Karla Havlíčka Borovského (2015) a Cenu Jiřího Ješe za komentář (2016). Vydal knihy Za fasádou Lidového domu (1998) a Politika pod pokličkou (2002, s Markétou Maláčovou), podílel se na sborníku Bludné cesty sociální demokracie (2005). Je aktivní jako mikrobloger @AlexandrMitrofa.

Články autora

Až současné nicky a nuly odejdou, toto stejně zůstane. Jako zásadní otázka mi připadá: Co s tím?

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků