Hlavní obsah

Očima Saši Mitrofanova: Bez elit vládnou jelita

Novinky, Alexandr Mitrofanov

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Foto: Milan Malíček

Alexandr Mitrofanov

Článek

Prázdninový čas vybízí k přemítání nad věcmi, které nejsou přímo spojeny s pěnou dní, ale na druhou stranu osvětlí, kde se ta pěna bere. Ihned po prázdninách začne horká fáze volební kampaně do Sněmovny. Na hlubší promýšlení jejích základů nebude dost času a marketingoví mágové se budou snažit, aby mozek byl zapojen do rozhodovacího procesu co nejméně. Ideálně vůbec.

Jiří Přibáň je teoretik, ale vládne darem podat zmíněné základy tak, že mu normální inteligentní člověk bez speciálních znalostí ústavního práva, sociologie či politologie snadno rozumí. Právě pro takové lidi je určen rozhovor (zde), v němž Přibáň sumarizuje a klasifikuje společenské procesy, které nejsou pouze českým fenoménem, ale zachvátily celý euroatlantický svět.

Následující odstavec se ovšem vztahuje k ryze českým jevům: „Nedávno se objevily názory, že nynější populismus je především výsledek krize politické třídy nebo elity. To je ale hluboký omyl, protože u nás tyto elity neměly ani čas vzniknout.“ Stručně to pak Přibáň uvádí ve zhuštěné podobě: „Politika se jinak než jako povolání a kariéra dělat nedá.“

S touto myšlenkou lze podle mě polemizovat jen v bodě, že v české společnosti neměly elity čas vzniknout. Času bylo víc než čtvrt století. Chybí poptávka. Většinově plebejská společnost má odpor k elitám. Karel Schwarzenberg byl pro drtivou většinu odpůrců nepřijatelný jen tím, že je „kníže“.

Přitom nejsou zástupci některých tradičně uznávaných profesí ničím jiným než přirozenými příslušníky elit. Karel Gott je elitní zpěvák, Jaromír Jágr je elitní hokejista, Petra Kvitová je stále elitní tenistkou. V jejich profesích ale chybí prvek řízení společnosti, udělali se takříkajíc jen pro sebe.

Přibáň uvádí jako vzácné příklady elitních politiků Bohuslava Sobotku, Miroslava Kalouska či Marka Bendu. Posledně jmenovaný však podle mě srovnatelnými úspěchy nevynikal. Naopak bych dodal Miloše Zemana a Václava Klause. Jsou to ale náhodné výhonky a co do odbornosti srovnání s kolegy v zahraničí zpravidla nesnesou.

Česká společnost postrádá chuť mít silné politické profesionály, kteří by vedli zemi k jedině důstojnému cíli: s vědomím, že svou velikostí a silou nebude nikdy hrát prim v mezinárodních vztazích, zajistit život hrdých a svobodných členů rozumně uspořádaného celku. Problém je v tom, že tato vize je pro velké množství členů společnosti cizí. Spíše si hoví ve služebnictví, furiantství či ignoranství s heslem Nechte nás být, potřebujeme klid na práci.

Pak není divu, že při absenci elit vládnou jelita. Po podzimních volbách je šance, že budou mít jednotný původ v holdingovém masokombinátu.

Alexandr Mitrofanov

Komentátor. Zabývá se vnitropolitickým děním a tématy spojenými s vývojem v Rusku. Získal Cenu křepelek (1994), Cenu Ferdinanda Peroutky (2000), Cenu Karla Havlíčka Borovského (2015) a Cenu Jiřího Ješe za komentář (2016). Vydal knihy Za fasádou Lidového domu (1998) a Politika pod pokličkou (2002, s Markétou Maláčovou), podílel se na sborníku Bludné cesty sociální demokracie (2005). Je aktivní jako mikrobloger @AlexandrMitrofa.

Reklama

Výběr článků

Načítám