Článek
Premiér Andrej Babiš ale zatím reaguje na prezidentův nejnovější pokus obcházet Ústavu tak, že zásadně odmítá podat k Ústavnímu soudu kompetenční žalobu—tedy využít nástroje, který mu Ústava nabízí pro případy, že prezident překračuje ve vztahu k němu svoje kompetence. Tvrdí, že se chce s prezidentem na odvolání ministra kultury Antonína Staňka dohodnout, a svoje přešlapování hájí tak, že prý i bývalí prezidenti si občas postavili hlavu a premiéři je nehnali k Ústavnímu soudu.
Současná situace je ovšem s těmi minulými nesrovnatelná. Prezidenti Václav Havel i Václav Klaus sice vyslovili nespokojenost s některými nominacemi na ministry nebo žádostmi o odvolání některých ministrů stávajících, ale nakonec vždy včas uznali, že nemohou blokovat premiérovo rozhodnutí odvolat či jmenovat toho či onoho ministra. Chápali také, že i když Ústava nestanoví časovou lhůtu pro splnění prezidentovy ústavní povinnosti, nemohou splnění takové ústavní povinnosti nepřiměřeně oddalovat.
I Babišovi musí být jasné, že když prezident odmítá splnit svoji ústavní povinnost více než pět týdnů, měl by se obrátit na Ústavní soud, ať určí, jak se má prezident zachovat. Pokud by navíc ÚS vyjasnil, jaké časové prodlení už není při výkonu prezidentovy ústavní povinnosti únosné, měli bychom užitečné vodítko pro budoucnost.
Někteří ústavní experti dokonce tvrdí, že premiér by měl rovnou podpořit ústavní žalobu na Zemana pro hrubé porušení Ústavy (což by mohlo skončit jeho odvoláním z funkce), protože kompetenční žaloba nejde k meritu věci, kterým není ani tak kompetenční spor s premiérem jako spíše Zemanovo šlapání po Ústavě. Jelikož taková žaloba musí být ale schválena třípětinovou většinou přítomných senátorů a potvrzena třípětinovou většinou všech poslanců, je jasné, že víceméně nemá šanci na úspěch, pokud ji nepodpoří hnutí ANO, tedy fakticky opět především sám Babiš.
Ten tedy svým odmítáním využít ústavních prostředků k tomu, aby donutil jednat prezidenta, který už má dlouhou historii obcházení Ústavy, sám notně přispívá k současné ústavní krizi a pomáhá fakticky Zemanovi plíživě měnit parlamentní demokracii na prezidentskou republiku. Pokud by kupříkladu nakonec v případě odchodu ČSSD z vlády souhlasil s rekonstrukcí vlády tak, že by místo ministrů ČSSD nastoupili lidé blízcí Hradu, pomůže fakticky dokonat Zemanův ústavní puč.
O motivech Babiše lze jen spekulovat. Každopádně je podivné, když se tento politický „alfa samec“ chová tváří v tvář Zemanově ponižování vlády i sebe sama jako bezbranná myšička. Menšinovou vládu by přitom nejspíš dokázal v případě jejího ohrožení s pomocí různých ústupků ČSSD a komunistům (a v případě odchodu ČSSD z vlády ústupků SPD) udržet i bez Zemanovy podpory.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
I proto leckoho napadne, že za Babišovou pasivitou tváří v tvář Zemanově porušování Ústavy je kauza Čapí hnízdo. Jedině prezident totiž může za určitých okolností zastavit trestní stíhání Babiše a jeho rodiny, nebo jim dát milost v případě odsouzení. Zeman sice tvrdí, že by to neudělal, ale, jak známo, jenom blbec nemění svoje názory. Každopádně už jen toto podezření ukazuje, jak nešťastné bylo, když se trestně stíhaný premiér do čela vlády vůbec dostal.