KOMENTÁŘ: Vláda „národního porozumění” nebo „vláda ze zoufalství”? - Václav Klaus ml.

Prezident Zeman měl již před dvaceti lety posunutý smysl pro humor (věkem se to nelepší) a řídil „vládu sebevrahů“. V rámci politické vyváženosti zmiňme i marketingově komický název „vláda rozpočtové odpovědnosti“ premiéra Nečase.

Nyní prezident jmenuje „vládu ze zoufalství“.

Jedná se především o zoufalství pro české občany, protože vzniká vláda bez obsahu, podobná těm, jaké známe z krajských koalic. Kdy smyslem je jen samotná moc a rozdělování veřejných prostředků. Vysvětlím. Kraje by se měly zrušit, nemají žádný smysl existence. Lidi, řekněme z Benešova a Mladé Boleslavi, nespojuje nic kromě toho, že jsou taky Češi. Nemají žádný společný zájem, který by mohli ve volbách vyjádřit. Normální struktura je svobodný občan – rodina – obec – stát. Nic mezi tím (kraje), nic nad tím. Díky tomu v krajských kampaních vidíme pouze nicneříkající marketingová hesla typu „já jsem Středočech a bydlím tu s vámi“, „aby se nám v kraji Pardubicko žilo lépe“ a podobně. Politický střet je nulový, maximálně se poukazuje na soupeře, který nás štve, ve stylu „hejtman Jarda je lotr“.

Výsledkem je, že krajská vláda vznikne ne na základě nějakého politického souladu, ale podle toho, jak to matematicky ve volbách vyšlo. Klidně jako když pejsek s kočičkou vařili dort. Maximálně někde to zastaví osobní animozity. Ale jinak se to sestaví ve stylu „tohle dává většinu“ – sem s tím.

Podobná situace bohužel už dospěla i na úroveň státu. Žádný novinář nenapsal ani slovo o politickém programu nové vlády a přetřásají se pouze jména dvou ministerských adeptů. Sloveso „pochen“ znamená německy roztloukat nebo bouchat. Ale úplná rozbuška pan Poche pro vznik vlády nebude. Vlivný pražský zákulisní politik a europoslanec hrál klíčovou roli při volbě pana Hamáčka předsedou ČSSD, logicky se dere do vlády. To rozpoutalo osobní animozity, jeho obětování by oslabilo předsedu Hamáčka, tak se recipročně přetřásá i paní poslankyně Malá, pro změnu nadstandardně loajální předsedovi vlády. Tato dáma se evidentně nepoučila z české moderní historie, že totiž ministr spravedlnosti by se neměl veřejně chlubit svým formálním vzděláním. Ministr Kalvoda (vydával se za doktora práv, kterým nebyl) by mohl vyprávět. Obsahově ani Poche, ani Malá nenabízejí žádný politický směr. Nestáli by za slovo dobré ani slovo zlé. Uvedu radši jedno dobré pro paní Malou – cokoli po ministru Pelikánovi nemůže být k horšímu.

Ale zpět k zoufalství. Volby byly na podzim, teď vrcholí léto. Uplynul skoro rok. Česká republika stále nemá vládu, blíží se další kolo různých voleb. Vítěz předchozích už zoufale potřebuje něco většinového sestavit, aby nevypadal neschopně. A variant moc není.

Zoufalství sociálních demokratů, kteří byli zvyklí ovládat zemi, je očividné. Předpředposlední místo ve volbách, počtem zdecimovaní, rozdělení do několika frakcí – ve Sněmovně i společnosti by jejich vliv byl nulový. Úpadek do bezvýznamnosti. Zato teď – jsou denně na titulních stránkách novin a hlavních zpráv, jejich hlas se účastí ve vládě zpětinásobí.

Podobně zoufalí jsou komunisté. Nemálo hlasů jim sebral Babiš, ve kterém jejich voličstvo vidělo „energičtějšího a zásadovějšího tajemníka“, mladší generace levičáků si k sobě odtáhnou Piráti a Dominik Feri. Pro tuhle polistopadovou garnituru vedení KSČM jde o (patrně) poslední šanci dotknout se celostátní moci.

Premiér nemá velký prostor pro vlastní politiku kromě mocensky udržovací. Pro hájení českých zájmů. Především nechce. Nepřátel okolo mnoho a leitmotivem jeho politiky přežití je – udržet status quo s Merkelovou, Macronem a vládci Evropy. Tedy pro české publikum občas něco rozumného uslyšíme, v praxi to bude pravý opak. V Evropě již bezesporu došlo ke slibu, že nebudeme podporovat maďarskou a polskou cestu jisté míry svébytnosti. Již nás vyměnil za svůj osobní klid. Koneckonců vášnivé vyznání lásky k Evropské unii předvedl i při projevu k 76. vyhlazení osady Ležáky.

Za to dostane „klid na práci“. A pevnou vládu. Opozice totiž většinou také jen řeší osobní animozity. Další zoufalství. Ale tahle degenerace politiky nemůže trvat na věky. Nesmí.