Článek
Zaprvé ústavní. Pokud by zákonodárci chtěli, jistě by napsali do Ústavy „předseda vlády jmenuje ministry“ nebo „prezident jmenuje ministry do tří dnů“. Napsali to jinak a dali prezidentovi nějaký prostor politické činnosti vůči premiérovi a vládě.
Tento prostor využívali jak prezident Havel (ministr vnitra Ruml setrval v demisi od května do listopadu), tak prezident Klaus (odmítl demisi tří ministrů KDU-ČSL a US a znemožnil tak rychlou rekonstrukci Grossovy vlády – ten nakonec padl sám). Prezidenti se různě dotazovali, kladli podmínky, zvali si premiéry… Jedním slovem podíleli se na podobě vlády, za niž nesou spoluzodpovědnost.
Netvrdím, že poslanci (v tehdejším spěchu při rozdělování federace) napsali Ústavu špatně či nejasně, jen připomínám, že jde o lidský konstrukt, nikoli o zásah prozřetelnosti starý tisíce let.
Chová se Miloš Zeman vůči Ústavě jinak než oba jeho předchůdci? V hlavních rysech nikoli, v něčem ano – ovšem má silnější mandát. Je zvolený lidem a právem cítí, že miliony hlasů ho v jeho ústavní pozici vůči vládě a parlamentu posilují.
Stejní populisté, kteří dnes nejvíce řvou o neústavnosti (ODS a ČSSD), přímou volbu prezidenta a tuto významnou změnu ústavních pořádků prosadili, aniž přitom jasněji vymezili či omezili prezidentovy pravomoci.
A to jsme u důležitého bodu. Když se politické změny dělají z populistických krátkodobých důvodů (mysleli si, že prezidentem bude někdo jiný; a že občané jejich strany za tento populistický krok ocení), nepřináší to společnosti nic dobrého. Ovšem ani zmíněným politickým subjektům. Prezidentem se stal místo jejich „Pitharta a spol.“ dvakrát Miloš Zeman. Jejich samotné strany se dostaly na čtvrtinu voličské přízně.
Nyní se tedy opět (viděli hodně lidí na demonstraci) snaží svézt na vlně – nepřinese to jim samotným zase nic.
Pak tu máme meritum věci, prezidentovu nečinnost. Potom by ovšem mohli třeba všichni poslanci dát ústavní žalobu i sami na sebe, neboť zákon jim například ukládá projednat zprávu o České televizi. Parlament přitom neprojednal zprávu ještě ani za rok 2016 (nebo 2017).
Jasně, je v tom kus politiky – někteří poslanci zprávu nechtějí schválit, někteří na protest nechtějí zprávu projednávat…, ale všichni by křičeli (i já): „To je naše svébytná věc, kdy budeme co projednávat. Sněmovnu nebude nikdo úkolovat. Je to fenomén. Zákon neříká, dokdy to musíme projednat, i když zákonodárce asi taky nemyslel, že kontrola televize proběhne za 76 let např.“
No a poslanci mají v tomto bezesporu velký kus pravdy. Proč se stejný metr nepoužívá u prezidenta? Jemu taky zákon neříká, „dokdy má jmenovat“, taky má nějaké své politické záměry; taky je alergický na to, aby mu někdo poroučel, a taky je „fenomén“ politické scény – zakomponovaný v Ústavě.
Pak je nutno zmínit naprostou iracionalitu vnitrostranického souboje Staněk–Šmarda. Stovky milionů z kultury mizí pod taktovkou úplně jiných borců, agentur a organizací. Podepisující pimprle na postu ministra s tím moc neudělá. Pokud něco dělat chce (a nemá zajištěnu brutální politickou podporu), tak je rychle v demisi. Komické je snad jen to, že část ČSSD odvolává ministra v zájmu úplně jiných skupin, kterým je existence této strany lhostejná.
Václav Klaus ml.
Absolvoval Přírodovědeckou fakultu UK. Přes 20 let působil na půdě gymnázia PORG jako učitel, zástupce ředitele a ředitel (15 let). Pod jeho vedením se gymnázium stalo nejúspěšnější střední školou ve výsledcích státní maturity a dalších žebříčcích a rozšířilo se o další dvě pobočky v Praze a Ostravě.
Založil Asociaci aktivních škol (sdružuje přes 100 českých škol). Je autorem mnoha odborných článků, dvou matematických učebnic a dalších knih (publicistika, školský systém).
Od roku 2014 publikuje pondělní komentáře na Novinky.cz.
Vede jeden z největších českých šachových klubů a dosud aktivně závodí na kole.
Na podzim 2017 byl zvolen poslancem za ODS, 16. března 2019 byl ze strany vyloučen. Nyní je poslancem za hnutí Trikolóra.
Více se dočtete na osobním webu autora vkml.cz
A závěrem hlavní argument, a sice obrana politického souboje před vlivem policie, soudů a ústavních soudů. Všechna moc pochází z lidu – to už máme v Ústavě od Masaryka a cítíme to tak všichni. Z voleb. Moc nemá pocházet z toho, jak se vyspí soudce Rychetský. Převraty, plukovníci, policie a soudy – vojenské junty a podobně – to jsme znávali z Latinské Ameriky, ale nebyla to demokracie, za kterou jsme, aspoň tedy já, demonstrovali 17. 11. 1989.