Hlavní obsah

KOMENTÁŘ: Ukrajinská realita nenechává Západu mnoho možností – Alex Švamberk

Euforie z vyhnání ruských jednotek od Kyjeva a Černihivu a následně i Charkova je pryč. U Charkova Rusové přecházejí do protiofenzivy a na Donbasu se nemilosrdně valí jako parní válec – pomalu, ale jistě. Denně na frontě umírají stovky ukrajinských vojáků, chybějí jim těžké zbraně i munice.

Foto: Tomáš Reiner, Novinky

Alex Švamberk

Článek

I když velikost ztrát v tomto řádu potvrdil i předseda sboru náčelníků spojených štábů Mark Milley, na Ukrajinu nezačaly proudit těžké zbraně v takovém počtu, aby se situace změnila. Panovalo uspokojení, že ruský bleskový útok na Kyjev neuspěl, ukrajinská vláda nepadla a invazní jednotky se podařilo zatlačit od metropole a dalších velkých měst, protože se ukázalo, že ruská taktika je špatná a sofistikované západní zbraně si s ruskou technikou snadno poradí.

Tvrdé boje na Donbase však přinesly změnu taktiky, které se nedaří čelit. Rusko ustoupilo od marných snah o hluboké průniky na území nepřítele i od plánovaných obkličovacích operací, jimiž proslulo za druhé světové války. Vsadilo na brutální sílu a zasypává nepřítele takovým množstvím dělostřeleckých granátů, které postupně nakonec zničí vše. Bojiště nápadně připomíná krvavá flanderská pole za první světové války.

Rusům docházejí přesně naváděné zbraně, většinu jejich zásob spotřebovali, ale oněch padesát tisíc granátů vypálených každý den stačí, aby se mohlo zase postoupit o pár metrů, podle střadatelských hesel o korunce ke korunce a metru k metru.

Taktika není efektní, ale účinná. Rusko má ve skladech více zbraní a nábojů, u nichž není až tak podstatné, že nejsou nejmodernější. Stačí ohromný počet a nakonec se podaří kus po kusu zničit těžkou techniku dodávanou na Ukrajinu jen po desítkách.

Západ působí bezradně. Posílat stovky tanků, houfnic a obrněných vozidel, které požaduje Kyjev, se mu nechce, což platí zejména o západoevropských zemích, které své armády zeštíhlovaly. A tak už není co vytahovat ze skladů. Ale omezené možnosti mají i Spojené státy. Nepříjemně klesají i zásoby protitankových a protiletadlových řízených střel, protože nikdo nepočítal s tak rozsáhlým konfliktem. Výrobce raket Stinger už uvedl, že obnovení jejich výroby zabere rok.

Ve chvíli, kdy většina západních rozvědek nepočítá s vítězstvím Ukrajiny, západní politici, kteří pochopitelně myslí na své voliče, zvažují, jak se vymotat ze šlamastyky, jež zatěžuje jejich vlastní země.

Nepomoci Ukrajině nešlo, když se tak odhodlaně bránila, to by jim nikdo neodpustil, jenomže mnichovanské nápady výměny území za mír, abychom se na Západě měli dobře, nemají šanci. Odmítají je jak – celkem pochopitelně – Ukrajinci, tak Kreml, jenž si dobře uvědomuje, že ani on by si nemohl udržet vše, co dobyl. Vladimiru Putinovi evidentně nejde o to, aby separatisté v samozvaných lidových republikách mohli kontrolovat celé území správních oblastí, kde tyto pseudostátní útvary vznikly. To byla jen záminka pro získání pozemní cesty na Krym a ovládnutí celého pobřeží Azovského moře a další části černomořského pobřeží, když už se nepodařilo svrhnout ukrajinskou vládu a vyměnit ji za loutkovou.

Západ mnoho možností nemá. Může samozřejmě hodit Ukrajinu přes palubu, ale to ho oslabí jak ve vztahu k Rusku, které si uvědomí, že mu stačí k prosazení svých zájmů vojenská síla, tak obecně, protože mu nikdo nebude věřit a všichni si řeknou, že jde o nespolehlivého partnera.

Spoléhat na sankce nelze, ty sice už na Rusko dopadají, ale jejich důsledky se plně projeví až za tři čtyři roky. Jak však řekl ukrajinský vyjednavač David Arachamija: to už tu nemusíme být.

Ze stejného důvodu nelze dělat chytrou horákyni a dodávat zbraně jen v malém objemu a jen některé, aby se nenaštvala Moskva. To totiž také není řešení, protože to jen konflikt protahuje, ale Rusko nezbavuje převahy.

Pominu-li přímou vojenskou intervenci, která by mohla vést ke světové válce, čemuž se všichni chtějí pochopitelně vyhnout, zbývá masová podpora ukrajinských sil všemi dostupnými zbraněmi, což bude extrémně drahé.

Bez takovéto podpory však není ani šance na jednání, protože na ta Rusko přistoupí jen ve chvíli, kdy bude ztrácet půdu pod nohama. Severní Korea také podepsala dohodu o příměří v roce 1953 až poté, co Američané zahájili další bombardovací ofenzivu zaměřenou na přehrady. Severní Vietnam bych ochoten zasednout k jednacímu stolu až v roce 1972, kdy masové nálety vytlačily jeho vojáky z dobytých území. Takže nám nezbude než sáhnout hlouběji do kapes, protože všechny jiné možnosti jsou horší. A bude potřeba to dobře vysvětlit, aby z toho netěžili populisté a nemohl jich využívat Kreml pro oslabení jednoty Západu.

Reklama

Výběr článků

Načítám