Článek
V minulých týdnech jsme zažili nejen často dosti nechutné brojení proti uprchlíkům a migrantům na různých demonstracích a sociálních sítích, ale také ze strany některých politiků. Konala se mimořádná schůze Sněmovny, na níž vystoupila řada politiků s projevy, z nichž jeden mohl nabýt dojmu, že na našich hranicích se formují celé legie uprchlíků, kteří se k nám chystají.
Možný příliv uprchlíků do naší země byl vykreslován jako bezpečnostní hrozba. Cizinecká policie vzápětí demonstrativně spustila celostátní akci s cílem polapit co největší počet běženců, kterou bedlivě sledovala média. Nakonec našla jen desítky migrantů, z nichž žádný neměl v plánu zůstat právě v naší zemi.
Celková atmosféra v zemi je i v důsledku politického běsnění v otázce uprchlíků rozjitřená, většina lidí má z migrantů strach. Průzkumy veřejného mínění ukazují, že by veřejnost většinově nejraději běžence do naší země vůbec nepouštěla.
Jelikož ale nyní už s jistotou víme, že Česká republika přijme stovky, ba možná tisíce uprchlíků, bylo by možná na místě uchopit tuto otázku nikoliv jako abstraktní hrozbu, ale přesně naopak: jako výzvu pro naši zemi ukázat těmto lidem přátelskou tvář.
Budou to, dá se předpokládat, většinou lidé ve skutečné nouzi. Pokud se k nim budou chovat české úřady a veřejnost stejně nepřátelsky, jako se to dělo dosud ve vztahu k nelegálním migrantům, které na cestě naší zemí dopadla cizinecká policie, nebo jako se to dělo v podobě verbálních útoků vůči uprchlíkům jako takovým, neuděláme si v Evropě dobré jméno.
Existuje přitom v naší historii dlouhá tradice humanismu. A máme také co splácet, protože ostatní země kdysi pomohly několika vlnám statisíců uprchlíků z naší země.
Příkladem by mohli jít politici. Když je nyní zřejmé, že se naše země bude o jistý počet uprchlíků muset alespoň po nějakou dobu starat, nebylo by od věci, kdyby to policisté, úředníci a politici nebrali jako nevítaný úkol, ba jako misi zastrašit co nejvíce případných dalších migrantů, ale jako šanci pomoct i naší veřejnosti pochopit, že většina uprchlíků jsou obyčejní lidé v krajní nouzi.
Cesta premiéra a dalších politiků do nějakého utečeneckého tábora, doprovázená projevy zájmu o osudy uprchlíků i situaci v jejich zemích, by za přítomnosti médií mohla pomoct rozptýlit některé z předsudků, které u nás v této otázce panují. Svoji roli mohou sehrát i média, která se nemusí soustřeďovat jen na zdánlivě apokalyptickou dimenzi uprchlické kalamity. Místo toho nám mohou dát nahlédnout do konkrétních lidských osudů.
Pokud by naše země uchopila starost o uprchlíky, kteří k nám brzy na základě slibů české vlády dorazí, jako pozitivní výzvu, a nikoliv jen jako jakousi nemilou povinnost, docela jistě bychom nakonec mohli být na svůj stát i na sebe hrdější, než pokud bude naše „pomoc“ uprchlíkům doprovázena ústrky, byrokratickou buzerací a celkově nepřátelskou atmosférou, v níž budou různí rozumbradové neustále vypočítávat, kolik nás to všechno stojí.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
Zajímavé bude také sledovat, jak si budou počínat církve. Ty naše k otázce uprchlíků většinově mlčí. Tu největší, katolickou, zdá se, více zajímají otázky jejího majetku než ubožáci, kterým by měla „křesťansky“ nabídnout pomocnou ruku. Je do jisté míry pochopitelné, že křesťanské církve nemají úplně jasno, jak se stavět k běžencům, kteří jsou většinově muslimové, jenže právě to by pro ně měla být výzva hodná nejlepších tradic křesťanství.