Hlavní obsah
Alex Švamberk Foto: Tomáš Reiner, Novinky

KOMENTÁŘ: Turecko - spojenec, nebo nepřítel? - Alex Švamberk

Zvěrstva Islámského státu známe i se všemi detaily, dost se toho ví o zločinech páchaných režimem Bašára Asada a na povrch vypluly také informace o krutostech kurdských milicí. Veškeré násilí přispívá k proudu uprchlíků ze Sýrie, který neslábne, i když se počasí zhoršuje. Do Řecka připlouvají další a další tisíce migrantů, kteří překonávají několik kilometrů moře oddělujícího Turecko od řeckých ostrovů.

Alex Švamberk Foto: Tomáš Reiner, Novinky
KOMENTÁŘ: Turecko - spojenec, nebo nepřítel? - Alex Švamberk

Turečtí politici dokonce neopomínají varovat, že současné ruské nálety a aktuální ofenzíva syrských vládních vojsk mohou vyvolat další uprchlickou vlnu. Obavy Ankary jsou pochopitelné, v zemi jsou už dva milióny syrských uprchlíků.

Nemluví se však už o dopadech vlastních kroků Turecka. Vždyť mohutná vlna uprchlíků na konci srpna a v září přišla ještě před ruskými nálety, v době postupu syrských opozičních sil a hlavně v době, kdy Turecko zahájilo – po schválení NATO – nálety na pozice Kurdů ve své vlasti i v Iráku.

Přestože má Turecko silné bezpečnostní složky, což se ukazuje pravidelně při potlačování Kurdů i různých protivládních protestů, uprchlíci i převaděči si mohli klidně koupit gumové čluny a dostat se přes moře. Nikdo jim v tom nebránil. Na to dokonce upozornila před jednáními v Ankaře o řešení uprchlické krize kancléřka Angela Merkelová, když otevřeně řekla: „Není možné, aby mořskou úžinu mezi dvěma státy NATO ovládali pašeráci.“

V Turecku už tak odvážná nebyla, sice se vyjádřila kriticky k náletům Turecka na Kurdy, ale Ankaře slíbila tři miliardy eur na zvládnutí uprchlické krize i uspíšení přístupových rozhovorů s Bruselem, které zamrzly, protože Turecko neplnilo podmínky. A že je nemíní plnit, ukázaly i nedělní volby, před nimiž byla uzavřena většina opozičních médií a po nichž se strana AKP, mající blízko k islamistům, nebude muset o moc dělit.

Turecko, které nezapomíná na doby sultanátu, kdy se před ním třásl celý svět, se cítí být regionální mocností, jež chce upevňovat své pozice. Nestojí proto ani stranou syrského konfliktu a podobně jako jiné země na Blízkém východě do něj od počátku aktivně zasahuje. Přestože dlouho se syrským prezidentem Bašárem Asadem spolupracovalo, po propuknutí nepokojů v březnu 2011 začalo podporovat opozici, která byla sunnitská stejně jako turečtí muslimové. A velkou roli v ní mělo syrské Muslimské bratrstvo, blízké straně AKP.

Turecké aktivity však jdou mnohem dále a mnohdy i proti zájmům ostatních členských zemí NATO. Přes své hranice nechávalo do Sýrie přecházet nejen poblouzněné mladice toužící se provdat za některého z radikálů, ale taktéž bojovníky, kteří se rozhodli rozšířit řady džihádistů. A klidně je nechávalo přejít zase zpět, takže se radikálové mohli vracet do svých rodných zemí, kde se mohli dopouštět a taky dopouštěli atentátů.

Ropa vytěžená načerno Islámským státem (IS) z vrtů, jichž se hnutí zmocnilo, přitom proudila a zřejmě i dál proudí přes turecké zprostředkovatele. O rozsahu této činnosti svědčí to, že turecké úřady od roku 2011 zajistily 5,5 miliónu litrů ropy a ke konci září zabránily 3109 pokusům ji propašovat. To jen dokumentuje rozsah pašování ropy, ze které má Islámský stát měsíčně padesát miliónů dolarů. Právě tyto peníze mu umožňují udržovat si sílu, kterou má.

Ochota Turecka poskytnout v létě Američanům svou základnu pro nálety na Islámský stát pak působí minimálně licoměrně, hlavně když si v rámci dohody o svém zapojení do bojů proti IS nechala Ankara schválit i možnost útočit na radikály z Kurdské strany pracujících a zabránila kurdským milicím YPG v Sýrii dále postupovat, byť právě Kurdové jsou hlavní silou držící na uzdě IS.

Každá země samozřejmě má právo vést vlastní politiku. Pokud ale chce vstoupit do nějakého uskupení nebo je jeho členem, měla by dodržovat jeho zásady. Chce-li vstoupit do EU, musí plnit požadavky Bruselu. A měla by je splnit v nějaké rozumné lhůtě, nebo by se jí mělo vystavit definitivní Ne. A v NATO by měla ctít bezpečnostní politiku paktu, což však Turecku nebylo nikdy blízké. Je jediným členem Aliance, který bojoval s jinou členskou zemí. Když došlo v 70. letech k dalšímu sbližování Řecka s Kyprem a hrozilo spojení obou zemí, Turecko vyslalo na ostrov invazní jednotky, které ovládly jeho třetinu, kde vznikla Severokyperská turecká republika, kterou uznala jen Ankara.

Alex Švamberk

Novinář, spisovatel, hudebník, skladatel a performer, absolvent Strojní fakulty ČVUT v Praze. Nyní pracuje jako zahraniční redaktor serveru Novinky.cz. Specializuje se na válečné konflikty a oblasti Korejského poloostrova, Balkánu, ale i na Ukrajinu a Jižní Afriku. Dlouhá léta působil v médiích jako hudební recenzent, i nyní připravuje rozhovory se zahraničními umělci a píše kritiky na soudobou hudbu a nahrávky okrajových žánrů, jako je hard core, industriál a noise.

Komentáře autora

Lze pochopit, že to za studené války Ankaře prošlo, protože pakt se bál oslabení jižního křídla při hranicích se Sovětským svazem. Ale doby se změnily a Turecku by se mělo ukázat, co se smí a co už nesmí, a ne ho nechat těžit z toho, že má druhou nejsilnější armádu v NATO, hned po USA. Ulehčilo by to i řecké ekonomice, protože Atény na Kypru udržují extrémně mohutnou a nákladnou armádu právě ve strachu z turecké invaze.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků