KOMENTÁŘ: Turecké migrační beranidlo - Alex Švamberk

Turecko je v obtížné situaci, čelí ohromnému migračnímu tlaku. Na jeho území je asi 3,6 milionu syrských uprchlíků a u syrsko-tureckých hranic se tísní další asi milion lidí, kteří utíkají před ofenzivou syrských vládních sil v Idlibu. Takové množství by obtížně zvládala i mnohem větší země se silnější ekonomikou, než je hospodářskými problémy zmítané Turecko.

Je pochopitelné, že se Ankara bála, že lidé utíkající z Idlibu by zemi dále zatížili. V Turecku roste nespokojenost s přítomností Syřanů, protože ekonomice se nedaří a Turci mají pocit, že je uprchlíci připravují o práci. Ovšem způsob řešení, který Erdogan použil, ukazuje, že mu nejde o osud běženců, ale o vlastní zájmy, tedy o udržení moci i kontroly nad severem Sýrie. Migranti mu měli posloužit jen jako páka ke splnění svých cílů. Jinak by neodmítl další finanční pomoc z EU.

Příznačné je, že přestal plnit dohody s EU o zadržování migrantů na svém území a vyhlásil, že jim neumožní plavit se po moři. Cestu migrantům do Evropy otevřel v den, kdy zahájili syrští povstalci za turecké vojenské podpory ofenzivu v Idlibu, jenomže syrské bombardéry zasáhly jednu z tureckých kolon a zabily 33 tureckých vojáků. Erdogan v tu chvíli hledal větší podporu pro svou vojenskou akci na severu Sýrie, a tak turecké úřady nejen umožnily uprchlíkům cestu k řecko-turecké hranici, ale ještě je nechaly vybavit nůžkami na prostříhání plotu a radami, kde se dá hranice nejsnáze přejít.

V Idlibu Erdogan neuspěl, když mu ruský prezident Vladimir Putin na jednání v Moskvě dal jasně najevo, že se syrské síly nestáhnou a klíčová dálnice z Damašku do Aleppa zůstane v jejích rukou. V tlaku na EU však turecký prezident nepolevil. Zopakoval, že vzhledem k poslednímu vývoji v Idlibu země dala uprchlíkům šanci jít, kam chtějí, a obvinil Západ, že je mu jedno, že hlavní tíži krize nesou ženy a děti. Pokusil se rozklížit jednotu EU, když vyzval Athény, aby otevřely hraniční přechody, neboť běženci stejně nemíní zůstat v Řecku.

I když se sám ohání lidskými právy, nevidí pověstné biblické břevno v oku svém. Nejde jen o to, v jak bědné situaci jsou běženci v táborech v Turecku, ale taky o to, že je zneužívá jako páku. Navíc rozmístil na hranici s Řeckem posily, aby se uprchlíci nemohli do Turecka vrátit. Hlavně by se nemělo zapomínat, že Turecko samo přispělo k eskalaci krize v Sýrii.

Bez přímé i nepřímé turecké podpory by občanská válka v Sýrii nikdy nedospěla do tak obludných rozměrů, což nijak neočišťuje režim Bašára Asada, který se vzbouřenci rozhodně nejednal v rukavičkách. Nebýt toho, že turečtí pohraničníci přivírali oči, nikdy by nebyl tak silný ani Islámský stát. Přes syrsko-tureckou hranici by nepřicházeli bojovat do Sýrie radikálové z celého světa a neplynuly by jedním směrem dodávky džihádistům a druhým načerno vytěžená ropa.

Je tu ale ještě jeden důvod pro Erdoganův tlak - snaha Turecka vstoupit do EU. Nebude náhoda, že zrovna tento týden vyšel v tureckém listu Hürriyet komentář, že EU bez Turecka není kompletní a zřejmě dlouho nevydrží.

Podobně jako Čína hraje Erdogan dlouhou partii, jejímž cílem je dát Turecku nejen byvší lesk, ale hlavně moc, a jedna prohra neznamená úplnou porážku. Pro přijetí uprchlíků si však mohl Erdogan stěží vybrat horší okamžik, protože Evropa čelí koronaviru a zpřísňuje opatření na hranicích.

Změnil se i přístup k uprchlíkům. Když přicházeli v roce 2015 do Evropy povzbuzeni vyjádřením Angely Merkelové, že každý Syřan musí dostat azyl, mnozí je vítali a pomáhali jim. Jakmile se však ukázalo, jací lidé se mezi běžence zapletli, kdo všechno se vydával za Syřany a jak velký tlak představovala vlna migrantů, vstřícnost k nim se vytratila.