Článek
A aby toho nebylo málo, dozvídáme se, že Rusko zavřelo zadlužené Ukrajině plynové kohoutky, což může perspektivně vést k velkým problémům v řadě zemí středovýchodní a jižní Evropy, jež závisí na ruském plynu v letošní topné sezóně.
V Česku jsme zatím v klidu nejen kvůli naplněným zásobníkům, ale i díky tomu, že jsme napojeni na plynovod Nord Stream, který Ukrajinu obchází. Kdopak si dneska u nás vzpomene, že Polsko označovalo tento plynovod mezi Ruskem a Německem v Baltském moři jako novodobý pakt Molotov-Ribbentrop?
Ale dost ironie, není moc času na slovíčkaření, situace je totiž poměrně vážná. Evropa může rychle sklouznout kvůli dvěma paralelně probíhajícím konfliktům na východní Ukrajině a v Iráku zpátky do ekonomické recese, která se může rychle rozšířit i na globální úroveň.
Zdrženlivé západní velmoci
Důvod? Scénář dalšího vývoje na Blízkém východě nevypadá příliš optimisticky. Spojené státy i Velká Británie, hlavní protagonisté někdejšího iráckého dobrodružství dávají od situace v Iráku ruce pryč.
Politikům z obou zemí se přitom nelze moc divit: „liberální intervencionismus“ praktikovaný v posledních patnácti letech byl nejen drahý, ale i krvavý, a tudíž je u voličů velmi neoblíbený.
Britský premiér David Cameron si ostatně už jednou vylámal zuby ve svém parlamentu, který mu před rokem neschválil případné nasazení britských vojáků v Sýrii v reakci na použití chemických zbraní vládními silami proti povstalcům (i když se dodnes vlastně přesně neví, zda to tak skutečně bylo).
A Barack Obama jistě ví z průzkumů veřejného mínění o odporu Američanů k dalšímu nasazování vojenské síly. Proto dochází i ke stahování americké armády z Afghánistánu.
„Středoasijské jaro”
Co může následovat poté? Ředitel moskevského Institutu Blízkého východu Jevgenij Satanovskij predikuje, že poté, co k tomu dojde, začne „středoasijské jaro“ v Uzbekistánu, Kyrgyzstánu a dalších republikách Střední Asie. Jak může takové jaro vypadat, vidíme v Libyi a v Sýrii.
Byl by to jistě problém nejen pro Rusko, ale i pro Čínu, která má ve zdejším regionu značné ekonomické zájmy a importuje odtud i velké množství energetických surovin.
Prohra Spojených států v Iráku a Afghánistánu, resp. neochota se zde dále angažovat se tak může obrátit v bezpečnostní bolehlav pro další dvě jaderné a ekonomické mocnosti, což by se jistě neobešlo bez ekonomických a bezpečnostních následků pro globální obchod a trhy.
Potřeba široké spolupráce
Dokáže si třeba někdo představit, co by znamenalo vytvoření islámského kvazi státu na většině území Iráku s jeho obrovskými zásobami ropy, množstvím zbraní a také značným zemědělským potenciálem v týlu s bouřící se Střední Asií?
Pokud Spojené státy neztratily pud sebezáchovy, pak je v jejich (a samozřejmě evropském) zájmu takovému vývoji zabránit. Dnes to ale nepůjde nejen bez Ruska a Číny, ale samozřejmě i bez Íránu.
Miloš Balabán
Bezpečnostní analytik. V letech 2005 až 2019 vedl Středisko bezpečnostní politiky Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. V současnosti působí v z.s. Pražská bezpečnostní konference.
Zabývá se problematikou české a evropské bezpečnostní politiky, procesy transformace globální moci a vlivu, rolí nezápadních aktérů v globální politice. Spoluautor publikací Kapitoly o bezpečnosti, Bezpečnostní systém ČR: problémy a výzvy, Nezápadní aktéři světové bezpečnosti, Strategické trendy globálního vývoje.
Součástí „řešení“ by pak ale musel být i ukrajinský konflikt, který se zjevně dostal do patové situace. Nebo je snad v zájmu Západu a Ruska bojovat proti sobě na jedné frontě, když nás na druhé frontě mnohem více ohrožuje společný nepřítel?