Článek
Odpověď není třeba dlouho a složitě hledat. Problém není ve Sváčkově nedostatečné erudici nebo organizačních schopnostech.
Sváček má za sebou dokonce respektu hodnou kariéru. Po studiích začínal na obvodních soudech a postupně se vypracoval až na předsedu toho nejvytíženějšího v republice – Městského soudu v Praze. Výběrové řízení na místopředsedu vrchního soudu prý vyhrál s přehledem. Jenže!
Ačkoli není spojován s žádnou konkrétní korupční kauzou či jiným skandálem, jsou to právě pochybnosti okolo jeho kontaktů na různé vlivové skupiny, které mu už víckrát zkomplikovaly kariéru.
Kontakty s pražským lobbistou Tomášem Hrdličkou, exministrem spravedlnosti Pavlem Němcem, ale i známosti s lidmi typu MUDr. „Čuně“ Bartáka zkrátka zlomily Sváčkovi vaz.
Ze strany samotného Sváčka komentář k jeho rozhodnutí stáhnout vlastní nominaci na významný post zatím nezazněl. Jde prý o gentlemanskou dohodu s předsedou vrchního soudu Jaroslavem Burešem, který má celou záležitost nejprve dojednat s ministerstvem.
Není ale těžké si domyslet, že samotný Sváček svou složitou situaci zvážil a kriticky zhodnotil.
Nároky kladené na osobnost soudce totiž nespočívají jen v odbornosti a schopnostech, ale také v celkovém obrazu, který veřejnost vnímá.
Josef Koukal
Komentátor deníku Právo. Zabývá se tématy z oblasti justice a kriminálními kauzami. Od roku 1993 byl redaktorem Českého deníku, Denního Telegrafu, Svobodného slova a Zemských novin, spolupracoval externě s Českým rozhlasem a dalšími, převážně tištěnými médii. V Právu působí od roku 2006.
Vlastně je to docela dobrá zpráva svědčící ve prospěch soudcovského stavu. Soudce není „obyčejný“ člověk, jeho role na něj klade zcela mimořádné nároky. I kdyby za tím nic nebylo, soudce se nemůže stýkat s kdekým.