Článek
Striktně vzato je dnes každý politik v atomizované materialistické společnosti pečovatelského státu bez třídních zájmů populista a až do nedávna musel lidu (populus) slibovat jedinou věc - že bude líp. Existovali ovšem troškaři, kteří nabízeli jen pastelky dětem, třináctý plat nebo dotaci na výměnu kvalitnějšího auta za vrak, úspěšní ale byli jen velkohubí makropopulisté s plánem blahobytu pro všechny jako Macron, Obama či Trump.
To nové politické strašidlo předvolební dárky ani přestavbu hospodářství neslibuje, je to disidentský duch kontrarevoluce. A daří se mu. Z Budapešti se rozšířil do Polska, do Rakouska i do Slovinska a nedávno postavil vládu v Itálii.
Nacionální strany spojuje jediná věc, obrana národního domova a základních nenahraditelných ctností národního státu proti nátlaku nadnárodních institucí a podniků především nevolené oligarchie bruselské nomenklatury, která už napáchala tolik škod, že je ani nestačím vyjmenovat (dotace, biopaliva, euro, imigrace, antidiskriminace, dženderismus, práva pofidérních menšin atd.). Jako všichni konzervativci na rozdíl od ideologické internacionály reprezentují nestejné zájmy a tradice svých zemí. Ty ale nebývají mezi sebou v ostré kolizi, jak se jim často vytýká, vždyť nacionalistickou patologii francouzské revoluce, Pruska či Ruska nezpůsobila láska k vlasti, ale imperialismus.
Opravdový evropský patriot je kosmopolita a obdivuje odlišné výkony národních kultur, jen internacionalista chce kulturní rozdíly zglajchšaltovat, věří na jakési smíšené lidstvo rovnoprávných etnicit, pamětníci si vzpomenou na sovětskou internacionálu. „Bůh stvořil odlišné národy jako květiny v zahradě,” tak nějak to vyjádřil milovník lidové tvořivosti Johann Gotfried Herder.
K pochopení nebezpečí internacionalismu si musíme položit aristotelovskou otázku, co je základem demokracie, občanské loajality, vlády zákona i udržitelného sousedského pluralismu. Co umožňuje řád, civilizaci a svobodu? Co udržuje vztah a spolupráci cizích lidí, kteří nejsou mými příbuznými a ani s nimi nesdílím náboženskou konfesi? Je to národní společenství tradice a společného údělu, ten velký vynález Evropy, který až na nešťastnou Afriku a muslimské země napodobily téměř všechny státy světa.
Přestože většina migrantů nepřichází, aby se stali Evropany, dobře vědí, že jim naše civilizace nenabízí jen sociální dávky, ale i bezpečí a ochranu občanské společnosti, kterou jim neposkytuje jejich vlastní domov.
Demokracie je lidovláda, jistě zastupitelská, ale není možná bez lidu, v jistém bodě (Maastricht) se společný podnik Evropanů, jak napsal francouzský filozof Pierre Manent, odtrhl od autonomního života svých národů, mechanismus začal žít vlastním životem, nadřadil svou legitimitu nad státy a počal přetvářet život lidí bezcílnou účelovostí.
Dlouho jsem se domníval, že se ta rozporuplná imperiální konstrukce trvalou krizí eurozóny a demokratického deficitu jednou rozpadne, ukázalo se však, že je tak jako kdysi reálný socialismus schopna zahnívat a přežívat. V pasti její byrokracie uvízly všechny státy, získala takovou ekonomickou moc, že může odpadlíky tvrdě trestat, jak vidíme na trestné výpravě proti Británii i na obavách Italů z odchodu z eurozóny.
Alexander Tomský
Alexander Tomský je politolog, překladatel a pedagog. Dlouhá léta žil ve Velké Británii.
Po studiích pracoval jako politolog v ústavu Keston College, kde se specializoval na výzkum církve a státu, státního ateismu a náboženské opozice ve střední Evropě.
Po listopadové revoluci se vrátil zpět do Česka a věnoval se překladatelství a publicistice. Vedl nakladatelství Academia a nakladatelství Národního divadla, přednášel na New York University v Praze.
Byl členem strany Realisté, za kterou kandidoval jako jednička v Pardubickém kraji.
Teprve politika otevřených hranic a masové imigrace možná Unii potopí. V nějaké formě možná přežije, ale ztratí svou integrační moc. Do roka a do dne se mají konat volby do europarlamentu. Představme si vítězství národních stran.