KOMENTÁŘ: Školské rady a dětské parlamenty – Václav Klaus ml.

Ideální svět, jak ho vidím já, má tyto přirozené struktury. Občan – rodina – obec – stát. Nic mezi tím, nic nad tím. S těmito přirozenými strukturami se každý identifikuje a hájí v nich své zájmy. Kromě schizofreniků se každý identifikuje sám se sebou. Má svá přání a priority. Má své povinnosti. Zaopatřit své děti a rodiče ve stáří, nedělat dluhy a podobně.

Základní jednotkou naší civilizace je rodina. V nemoci, ve stáří, v těžkých životních situacích – vám pomůže zpravidla jen někdo z rodiny. K vlastním dětem máte jiný cit než k ostatním lidem…

Obec. Každý je odněkud. Žije ve vesnici či městečku (nebo ve velkoměstě). Ale je tam odsud, patří tam, volí tam svého starostu.

A pak jsme Češi. Máme společné dějiny, jazyk, společnou kulturu. Fandíme ve finále Petře Kvitové, přestože Naomi Ósakaová je asi také milá, skromná a pracovitá slečna s neméně famózním sportovním talentem. Ale není to Češka. Máme společné zájmy. Proto volíme svůj parlament a svojí vládu.

Že samosprávné kraje a nadnárodní útvary přirozené nejsou a lidé se s nimi neidentifikují (a také tam proto skoro nechodí volit) jsem tu už psal. Dnes bych se věnoval dalším organizacím a strukturám.

Typické pro různé totalitní režimy je totiž právě naprostá organizovanost. Všichni musí být v odborech (ROH – Revoluční odborové hnutí se to jmenovalo), kde máte svého vedoucího a pokladníka. Děti musí do Pionýra či Hitlerjugend, tam se organizuje mládež. Tam kde bydlíte – máte svůj stranický „uliční výbor“, který vám píše posudky. Kapely musí na přehrávky ke komisi, aby směly vystoupit ve venkovským kulturáku. Organizuje se a reguluje všechno. Není lehké uhájit si kus svého osobního světa.

Jenže v současných demokraciích se podobný střet odehrává taky. Společnost jako souhrn svobodných individualit vs. společnost zájmových skupin a minorit. Já jsem pro první možnost. Jsem proti korporativnímu státu. Tedy volím v celostátních volbách, ve své obci – to jsou přirozené zájmové skupiny, jinak jsem svobodný občan, který nemá být škatulkován ani organizován a omezován ničím. To neznamená, že se nesdružujete s ostatními, když chcete (sport, kultura, náboženská skupina, motorkáři…). Ale když jsou ty organizace ze zákona povinné nebo si nárokují nějaká práva – začíná to být problém.

No, čtenáři většinou oceňují, že jsem konkrétní a nefilozofuju. Tak dám příklad ze školství. Škola nic demokratického není. Je to vzdělávací ústav placený z peněz daňových poplatníků. (Pozor, tím nemyslím, že se učitelé a žáci a rodiče k sobě nemají chovat zdvořile a s úctou.) Ale školu řídí ředitel, zodpovídá za ni a měl by mít nad sebou stát a obec. Stát a obec školu zřizují a platí.

Jenže my do toho taháme ze zákona jakousi ještě Školní radu se zástupci rodičů a zletilých studentů a zaměstnanců. Z 90% je to pro ředitele práce – musí přemluvit trochu normální rodiče, aby „kandidovali“, protože většinou nikdo sám od sebe nechce. Ten, kdo chce, je většinou, promiňte, dost podezřelej. Pak se tam dodají nějací učitelé. Opět žádný říďa nechce mít „nad sebou“ dva největší kverulanty ze sboru. No a největší bizár jsou případní zletilí studenti. Někdo, koho ráno hubujete, že je nepřezutej a porušuje školní řád, dopoledne, že propadá z algebry a že na školní akci nemůže mít s sebou flašku vodky – vám má večer na schůzi říkat „pane řediteli, vaše práce není dostatečně koncepční“ a dělat „zápis“.

Podobně „demokratické“ jsou všechny dětské parlamenty a studentské organizace.

Podobně „demokratické“ jsou všechny dětské parlamenty a studentské organizace. Zažil jsem jako ředitel asi tři a vždy se zhruba po půl roce rozpadly. Studenti je většinou založí, když je něco naštve. Školu opouští oblíbený učitel nebo ředitel definitivně zakáže něco, co se dřív tolerovalo (kouření před školou) a podobně.

Vedoucí funkcionáři samosprávy jsou zpravidla ze třeťáku (septimy), protože malí spolužáci jsou trapní a malí a ještě všemu tak nerozuměj, a maturanti zase již mají úplně jiné priority než se studentsky organizovat.

Vždycky jsem těm funkcionářům poblahopřál, ale taky jim rovnou řekl, že jejich názor zvážím, ale úplně stejně jako názor jakéhokoli jiného studenta nebo rodiče a stejně se vždycky rozhodnu podle sebe, protože nesu odpovědnost za hospodaření, výsledky školy, nábor studentů a vůbec za všechno. To se jim zpravidla moc nelíbilo. Někteří ředitelé to dělají chytřeji a studenti si pak mohou rozhodnout, jestli pohovka v klubovně bude červená, nebo modrá. To většinou studentskou samosprávu paralyzuje, protože to nikoho nebaví. Studenty baví vzdor ve smyslu „ředitel je blbej páprda a my si teď uděláme radu“. Když to nemá tu konfrontaci a jsou to spolupracovníci ředitele, tak to není vůbec sexy.

No a po prázdninách už jsou v oktávě (čtvrťáku), učí se kvůli maturitě a VŠ a tím to celé skončí. Až pak dorostou ty menší – udělají si taky studentskou radu. Je to normální. Nenormální je, když dospělí dělají, že to berou naprosto vážně.

No a po prázdninách už jsou v oktávě (čtvrťáku), učí se kvůli maturitě a VŠ a tím to celé skončí. Až pak dorostou ty menší – udělají si taky studentskou radu. Je to normální. Nenormální je, když dospělí dělají, že to berou naprosto vážně. Nenormální jsou pak především celostátní organizace dětí snažící se zastupovat ostatní děti. Tam už tahají za nitky dospělí, politické strany a aktivistická hnutí.

Národní parlament dětí a mládeže – TVL. To fakt existuje. Žádají o začlenění finanční gramotnosti do Rámcových vzdělávacích programů na školách. O podporu zájmu mládeže o politické dění. A podporu krajských mládežnických parlamentů. Taky podporují pěstounskou péči. A podobné politické floskule, o kterých si můžeme myslet leccos. Jen jedno je jasné, že jim to naservíroval nějaký dospělý vykuk.

Ono to k tomu Pionýru nemá daleko. Ano, jde v jádru o střet těch dvou filozofií společnosti, jak jsem psal výše.