Článek
Co se týká slova povinnost – platí, že kdo s maskou na obličeji na státem určená místa nevyrazí, tomu hrozí tučná pokuta, vykázání z hromadné přepravy, nevpuštění tam či onde a v neposlední řadě ostrakizace těmi, které roušky uklidňují ve strachu z nákazy koronavirem. Povinnost je ovšem hlavně vynucovaná státem, který sociolog Max Weber definoval jakožto držitele „monopolu na legitimní násilí“.
Prodloužená povinnost je to proto, že se oproti letním měsícům zase tolik nezměnilo. Roušky v podstatě přibyly v meziměstských spojích, na úřadech a budou u voleb. Jinak se nosí tam, kde se nosit stejně musely. Oproti jaru je to ale přece jen prodloužení i stavu příjemnějšího, protože chození po venku v roušce už držitel monopolu na násilí a jeho veřejní podporovatelé nevynucují.
Epidemiolog Roman Prymula se ještě před vyhlášením staronových pravidel podivil, že nošení roušek neboli masek na veřejnosti je vnímané stále více jako výraz politické nesvobody. Vzhledem k tomu, že nepřirozený stav vynuceného zakrývání úst a nosu přestává být srozumitelný, je spíše s podivem Prymulův údiv.
Vždyť přece kupříkladu nošení roušek v domovech pro seniory je pochopitelné. Je to zranitelná skupina ohrožená i jinými nákazami než zrovna covidem-19. Hůře se ale chápou jiná místa. Tak například před vchodem do dopravního prostředku, kde lidé v chumlu čekají, rouška být nemusí. V dopravním prostředku už ano. Před lékárnou ne, v ní ano. Před vchodem do čekárny lékaře ne, v ní už ano.
Kdo se prošel po lékařských ordinacích, lékárnách, prošel ulicemi měst a projel veřejnou dopravou, mohl být první zářijový den svědkem zvláštních situací. Já to učinil, zčásti nezáměrně. Hlouček pacientů bez roušek nadávající na roušky venku, následně se s rouškou přemísťující po pár lidech dovnitř. Zmatení cizinci v MHD. Lidé odkládající masky v tichém i hlučném souznění, jakmile navzájem pochopili, že v místnosti jim nikdo nefandí. Lidé s maskami nijak nehanící ty bez masek.
A není se co divit. Mrtví umírající na covid-19 se po ulicích neválejí. Nemocnice nepřekypují nakaženými virem, zato se ale konečně zase věnují ostatním nemocem a operacím. Virus zdá se k hostiteli mírnější. Vše vypadá, jako bychom zdatně promořovali na výletech, v restauracích i jinde, abychom měli vyšší imunitu, akorát se to ošklivé slovo nepoužívá. Chybí už jen záměna hesla „Má rouška chrání Tebe, Tvá rouška mě!“ za „Má rouška obtěžuje mě, Tvá rouška Tebe“.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
V roušce neboli masce se opravdu špatně dýchá. Mladým jistě, starším o to více. Brýle se mlží, při špatném nasazení se bakterie radostně množí. Každý moudrý vládce ví, že s mizející masovou podporou je jakékoliv opatření těžko vynutitelné. Pokud to bude s virem vypadat jako doposud, vynutit nošení roušek půjde jen se zvyšujícím se politickým násilím. Naléhání státu proti vůli lidí jsme tady už nejednou bohužel měli.