KOMENTÁŘ: Riskantní historické paralely - Jiří Pehe

Podobnosti mezi ruskou a  hitlerovskou propagandou před 2. světovou válkou spatřovali někteří komentátoři i v případě vysvětlení, která nabízeli Putinovi poradci a ruská média ve vztahu k Ukrajině jako celku - a specificky pak východní Ukrajině. Podle těchto prohlášení Ukrajina vlastně není ani skutečný stát, neboť tak či onak byla vždy součástí Rusi. Kyjevská Rus pak prý byla dokonce jakousi kolébkou, v níž se Rusko zrodilo.

Pokud už Rusko nemá historický nárok na celé území Ukrajiny, docela jistě si prý podle některých lidí z Putinova okolí může činit nárok na východní a jihovýchodní území „Maloruska“, jak se částem Ukrajiny říkalo v carském Rusku. Někteří lidé, kterým Putin naslouchá, dokonce šli tak daleko, že tvrdili, že Hitlerova expanzivní politika, na jejímž základě připojoval k Říši území s německy mluvícím obyvatelstvem, byla v podstatě legitimní až do roku 1939.

Ti, kdo vidí současnou ruskou politiku méně kriticky než autoři, kteří nabídli výše zmíněné paralely s nacistickým Německem, argumentovali, že současné Rusko a hitlerovské Německo není možné z různých důvodů srovnávat - třeba už kvůli odlišným ideologiím, kterými se oba státy řídí. Německý zábor Sudet kvůli údajné ochraně práv etnických Němců vůči „nepřátelským“ Čechům prý nelze srovnávat se záborem Krymu už kvůli tomu, že území Sudet bylo historicky vždy součástí Českého království.

Historizující argumenty byly nabídnuty některými komentátory i v diskusi, kterou rozpoutala nová lidskoprávní doktrína ministerstva zahraničí. Ta se chce odklonit od tzv. lidskoprávního atlantismu, který razil prezident Václav Havel, a na jehož základě se zastával Tibetu proti Číně, která Tibet (znovu) anektovala v 50. letech. Mohli jsme se tak kupříkladu z per některých ctihodných osobností dozvědět, že Tibet vlastně nikdy nebyl skutečně samostatný, vždy byl tak či onak ovládán Čínou.

Pozoruhodná na těchto argumentech je nejen ochota ohýbat historii, ale i skutečnost, že si jejich čeští autoři dost často protiřečí, pokud jde o logická srovnání s českou historickou situací.

Tibet byl kupříkladu ve své ranné fázi císařstvím, později byl ovládnut Mongoly, a ještě později byl jakýmsi vazalem Číny, přičemž v různých historických obdobích se povaha této závislosti měnila. V některých šlo o přímé podřízení Číně, v jiných Čína ovládala Tibet skrze spřízněné místní elity. Od roku 1912 do roku 1951 byl Tibet nezávislým státem. Komunistická Čína ho v roce 1951 znovu anektovala a poté soustavně potlačovala jakoukoliv opozici.

Ti, kdo tvrdí, že Čína měla na takovou anexi historické právo, protože Tibet byl tak či onak po staletí pod čínskou nadvládou, by měli zvážit, zda tak v podstatě neříkají, že Německo také mělo jakési historické právo anektovat české země. Vždyť České království bylo v dobách i své největší slávy součástí Svaté říše římské (později Svaté říše římské národa německého). Po roce 1620 bylo ovládáno Habsburky, kteří až do začátku 19. století měli titul císaře Svaté říše římské.

Argument, že Tibet byl vždy součástí Číny, činí z tibetské nezávislosti v letech 1912 až 1951, i z existence tibetského císařství před mongolskou a čínskou nadvládou, jen jakési epizody. Pokud bychom tento argument přijali, pak by nám zřejmě nezbylo než uznat Hitlerův argument, že nepodařenou epizodou bylo i nezávislé Československo. Vždyť jeho česká území byla tak či onak kontrolována Němci prostřednictvím Svaté říše římské a Habsburků po mnoho staletí.

Hitler použil k anexi Sudet argument, že vlastně osvobozuje ujařmené etnické Němce. Putin na východě Ukrajiny i na Krymu používá argumenty podobné. Podobná je i argumentace, že Ukrajina vlastně není (stejně jako prý nebylo podle Hitlera předválečné Československo) ani skutečný stát.

Před rokem 1990 měla Ukrajina nezávislost jen po krátkou dobu během 1. světové války. Jinak byla území ovládaná od 9. století do 12. století Kyjevskou Rusí mezi 12. stoletím a 20. stoletím ovládána Polskem, Litvou (či Polsko-litevským státem)  a později Ruskem. Halič Rakousko-Uherskem.

Rusko většinu Ukrajiny kontrolovalo jen po několik století, později byla začleněna do Sovětského svazu. Navíc, pokud bychom se uchýlili k historizujícím diskuzím, vznikla by polemika (která zaznívá i na současné Ukrajině), zda byla Kyjevská Rus spíše tím, co bylo později označováno jako Ukrajina (a co tedy dalo život Rusku), anebo zda byla naopak zárodkem Ruska.

Tento historický exkurz je důležitý proto, že ukazuje, jak ošemetné je ospravedlňovat na základě historie současné územní nároky. Z historie Ukrajiny můžeme vyvodit jak to, že má navzdory staletím kontroly jinými, jakož kvůli i dělení ve prospěch jiných států, nárok na vlastní nezávislost, tak to, že na části jejího území má nárok kupříkladu Rusko. To samé bychom mohli říct o Tibetu.

A to samé bychom ale pak museli také tvrdit o Česku. Je legitimní náš nárok na nezávislost anebo naopak případný teritoriální nárok Německa či Rakouska, kterými byla naše území po skoro tisíc let tak či onak kontrolována?

Právě proto, že s těmito historizujícími nároky nelze v současném světě - zvláště podvou zničujících světových válkách - nikam dojít, snaží se mezinárodní společenství od konce 2. světové řídit mezinárodním právem a uznanými závazky.

Ne vždy se to daří, ale jisté je, že pokud necháme do sporů o území vstoupit „historii“, bude výsledkem jen chaos.

Historii lze vždy vykládat různě, a už proto závěry historických diskusí nemohou mít normativní povahu. Území cizích států nelze dnes připojovat k jiným státům jen proto, že existují jakési údajné historické nároky.

Dokonce i části území některých států, na nichž převažuje etnikum ze země sousední, nelze anektovat jen základě jakéhosi „pokrevního“ práva. Mezinárodní společenství uznává právo na sebeurčení, ale musí ho být dosaženo demokraticky a pod mezinárodním dohledem. Pokud se kupříkladu Skotové rozhodnou v demokratickém referendu pro nezávislost, jen těžko to někdo bude zpochybňovat.

„Referendum“ před namířenými samopaly, jako bylo to krymské, nebo jako byla ta v některých „lidových republikách“ na východě Ukrajiny, jsou opakem tohoto postupu. Jsou jen pokusem legitimizovat předešlou agresi.

A je také třeba pečlivě rozlišovat, jak k vyhlášení nezávislosti toho či onoho státu, či naopak územní anexi, došlo. Kritici zásahu NATO v bývalé Jugoslávii mají pravdu, když tvrdí, že mezinárodní právo nebylo stoprocentně respektováno, stejně jako nebylo respektováno při invazi do Iráku. To byla jistě chyba.

Na druhou stranu kupříkladu nezávislé Kosovo vzniklo až jako následek válečného chaosu i předchozího rozpadání jugoslávské federace a „etnických válek“, nikoliv v důsledku anexe či machinací ze strany sousední, etnicky spřízněné Albánie. I proto je ošemetné ospravedlňovat současné ruské počínání na východě Ukrajiny poukazy na bývalou Jugoslávii. A stejně ošemetné je kritizovat zastánce Tibetu poukazy na to, jak prý Západ tu či onde sám ohýbá výklad lidských práv.