Článek
Praha řeší řadu problémů, které v ostatních městech České republiky skoro neznají a naopak v jiných evropských metropolích už téměř vyřešili. Někdy stačí vyjít ze zkušeností, jak se věc řešila jinde, jindy je třeba pravidla definovat nově či jinak z hlediska nějaké místní specifikace.
Nejznámějšími a nejzajímavějšími tématy jsou Uber a Airbnb (o těch někdy příště), ale jsou tu i další, o kterých se tolik nemluví. Přesto je ale vytvoření smysluplných pravidel i v těchto případech zcela nezbytné. Třeba právě to průvodcovství.
Momentálně je situace taková, že průvodcem může být každý, kdo má platný živnostenský list na tuto činnost. To ale není v podstatě žádné kritérium, protože jeho získání není podmíněno znalostí místopisu, historie města, reálií a dokonce ani cizího jazyka.
Často to jsou smyšlené příběhy, což ale rádoby průvodcům nevadí, protože za své pohádky (doslova) dostanou zaplaceno.
Pokud chcete vidět, jak to vypadá v každodenní praxi, stačí se projít po historickém centru Prahy. Špatné nebo v lepším případě nepřesné informace o městě je to minimum, co člověk může slyšet. Často to jsou smyšlené příběhy, což ale rádoby průvodcům nevadí, protože za své pohádky (doslova) dostanou zaplaceno.
A pak tu máme skutečné průvodce, tak jak si dovedeme představit člověka takto označeného. Pracují například u cestovní agentury, složili zkoušky z reálií, znají turistické trasy a historii města, jsou vzdělaní, umějí jazyky. Přesto jim práci berou lidé, jejichž znalosti města jsou v porovnání s těmi jejich trapně ubohé.
A to je nutné narovnat.
Praha proto udělala vcelku logickou a podle mě správnou věc. Využila možnost, kterou jí naše zákony dávají, a připravila novelu živnostenského zákona, která by anarchii v této oblasti řešila. Návrh novely schválilo zastupitelstvo a teď se tedy dostane i do ctihodné Poslanecké sněmovny, kde se budu snažit hledat podporu.
Aby člověk mohl vykonávat průvodcovskou činnost, měl by mít vzdělání v oblasti cestovního ruchu nebo potřebnou rekvalifikaci.
To by snad neměl být problém. Z hlediska věcného to totiž má svoji nemilosrdnou logiku. Aby člověk mohl vykonávat průvodcovskou činnost, měl by mít vzdělání v oblasti cestovního ruchu nebo potřebnou rekvalifikaci. Předpokladem k získání rekvalifikace by pak bylo doložení osvědčení o složení jazykové zkoušky a následná zkouška mimo jiné z historie, umělecké historie, instruktáže k pražským památkovým objektům a nejzajímavějším turistickým trasám.
Kde je tedy problém a proč tu o tom vlastně píšu? Nebylo by to Česko, abychom opět nevymysleli nějakou komplikaci. Prostě klasika – pokud se tvoří nová legislativa, která má něčemu pomoci, je k tomu potřeba zároveň paralelně používat i zdravý selský rozum, jinak jsme v koncích.
V překladu, jinak dopadne připravovaná regulace i na toho, koho se týkat vůbec neměla. A to se může stát i v tomto případě. Máme tu třeba skvělý projekt Pragulic, kdy po městě provádějí bezdomovci a ukazují jinou stránku našeho města. Je to takové originální průvodcovství s lidským příběhem jako přidanou hodnotou.
Projekt Pragulic je skvělý, ale určitým výkladem novely zákona by mohl být pohřben. Nikdo přece nemůže očekávat, že si bezdomovci udělají rekvalifikační kurz.
Ale hlavně, má to jasná pravidla i jasný obsah, který je objednavateli znám předem. To bych chtěl podtrhnout. Turista či jakýkoli zájemce, který si tuto službu objedná, dopředu ví, že mu nebude popisována detailní historie Staroměstské radnice, ale že se dozví úplně jiné informace, které mu nikdo jiný sdělit nemůže a ani neumí. Přesně ví, kdo je jeho průvodce a o jakou službu se jedná.
Bezdomovcům to na druhé straně dává možnost přivýdělku, a co si budeme povídat, je to pro ně i určitá smysluplná aktivita, která pro ně vytváří alternativu k pití alkoholu, žebrání a posedávání na lavičkách v centru města.
Projekt Pragulic je skvělý, ale určitým výkladem novely zákona by mohl být pohřben. Nikdo přece nemůže očekávat, že si bezdomovci udělají rekvalifikační kurz. Vrátí se tedy na své lavičky a celá bohulibá a originální aktivita skončí v koši. Nedělám si zároveň iluze, že Pragulic je jediný nevšední projekt, který bychom tímto způsobem mohli ukončit. Na druhé straně je změna potřebná a ve své podstatě správná.
A teď, co s tím?
Heiko Maas
Maas je německý politik za Sociálnědemokratickou stranu Německa (SPD), od března 2018 je spolkovým ministrem zahraničí ve čtvrté vládě kancléřky Angely Merkelové.
Vystudoval práva na Sárské univerzitě. V roce 1996 byl zvolen do sárského parlamentu. V letech 1998 až 1999 v něm vykonával funkci ministra životního prostředí, energetiky a dopravy.
V roce 2009 vedl SPD do celostátních voleb. Strana pod ním ale dosáhla nejhoršího výsledku v historii, když ji volilo 24,5 procenta lidí. Za SPD v letech 2010 a 2012 kandidoval také na post německého prezidenta.
Po federálních volbách v roce 2013 se SPD dohodla na koalici s CDU/CSU. V prosinci téhož roku se Maas stal v kabinetu kancléřky Angely Merkelové ministrem spravedlnosti a ochrany spotřebitele, kterým byl až do loňského března, kdy se stal ministrem zahraničních věcí. Zároveň opustil své místo v sárském parlamentu.
Udělám maximum, abychom, jak se tak děje relativně často při změnách zákonů, s vaničkou nevylili třeba i lidi bez domova, v tomto případě. Cílem je najít způsob, aby novela řešila to, co skutečně řešit má, a přitom neničila užitečné projekty. Anebo je moje obava lichá a už dopředu rezignuji na stav, kdy se při výkladu nového zákona bude používat zdravý selský rozum a původní záměr navrhovatelů.