Hlavní obsah
Thomas Kulidakis Foto: Jan Handrejch, Právo

KOMENTÁŘ: Povinné kvóty znovu a proč - Thomas Kulidakis

Taková jednota se na české politické scéně málokdy vidí. Hlavní političtí hráči se předháněli v soutěži o co nejpevnější a nejrychlejší odsouzení úvah Evropské komise o budoucí společné azylové politice. Je ovšem škoda předem odmítat něco, o čem se má teprve mluvit a jednat.

Thomas Kulidakis Foto: Jan Handrejch, Právo
KOMENTÁŘ: Povinné kvóty znovu a proč - Thomas Kulidakis

Lepší je hledat koalice a vážit výhody i nevýhody, jak je tomu v politice zvykem. Předčasně vyřčené „ne“ zužuje manévrovací prostor, díky kterému se dá leccos ovlivnit.

Migranti by se podle EK v budoucnu měli přerozdělovat mezi členské státy na základě stálého mechanismu. Obsah úvah Evropské komise o budoucí reformě zastaralého a nefunkčního azylového systému se dal odhadnout předem. Vlastně byl očekáván a znamená povinné kvóty.

Ty jsou v zemích Visegrádu na úrovni sprostého slova. Kdo by se k povinnému mechanismu v postkomunistických zemích otevřeně přihlásil, může se vsadit, že jeho preference skončí v propadlišti politických dějin.

Pravda také je, že kvóty dosud nefungují. Zatím byl přerozdělen jen zlomek z plánovaných 160 tisíc lidí. Podle Evropské komise za to může nedostatek ochoty a politické vůle některých členských států.

Silní zastánci kvót

Proč tedy eurokomisaři s takovými nápady přicházejí zase a znovu? Jsou snad nepoučitelní, naivní, nebo nemají dostatek zkušeností? To v žádném případě. Všichni jsou ostřílení politici, kteří si již zažili mnohé. Musí za tím tedy být něco jiného.

Věc se má totiž tak, že kvóty mají také silné zastánce. Těmi největšími jsou z logických důvodů Itálie, Německo, Řecko. K těm se přidávají další. Zpravidla země, které byly na západní části železné opony a v EU jsou již podstatně déle než od roku 2004.

Například ve Španělsku parlament ostře kritizuje vládu, že zatím přijala pouze málo migrantů a plní svou část kvót příliš pomalu. Portugalsko hodlá přijmout o 6000 lidí více, než mu kážou kvóty.

Přidejme si dále lucemburského ministra zahraničí varujícího státy V4 před tím, aby se staly „spolkem odpadlíků“. Švédského premiéra volajícího po společné azylové politice, který jedním dechem dodává, že kdo se nezúčastní, má se solidaritou (neboli dotacemi EU) amen. A neříká to sám.

Kam se přidat?

Eurokomisaři tedy dělají logickou věc. Prozkoumávají terén, sledují možné koalice a studují pravidla hry a terén budoucí bitvy, než se do ní pustí.

A také plní to, na čem byla Evropská unie založena. Tedy solidarita a spolupráce v dobrém i ve zlém. V únoru tohoto roku ministři zahraničí šesti zakládajících zemí tyto základy vzpomněli a dodali, že EU „umožňuje různé cesty integrace”.

V neposlední řadě také rýsují stále zřetelnější podobu vícerychlostní Evropy.

Thomas Kulidakis

Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.

V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.

Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.

Více o autorovi

Komentáře autora

Souhlas s kvótami nebo alespoň ochota o nich debatovat plní do jisté míry symbolickou roli přihlášení k solidaritě a tím i k integračnímu procesu tvrdého jádra. Pro Českou republiku tak otázka zní, na kterou stranu se chce přidat coby země závislá na sjednocené Evropě politicky i ekonomicky.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků