Článek
Ale v jednom má pravdu. Horší vládu než tuhle nesourodou trojkoalici si snad ani ve zlém snu nelze představit. Jak by asi vládla ultralevicová sekta Zelených s umírněně pravicovými Svobodnými demokraty, zastánci víceméně tržní ekonomiky (německého střihu), kteří jsou kritičtí vůči imigrační politice, euru i dotacím? Co by tak asi společně mohli prosazovat? Šli by si po krku.
Podstatou demokratických voleb není vytvořit vládu uplácanou z nesmiřitelných názorových proudů, neboť voliči takto „rozdali karty”, nýbrž vládu jedné nebo blok názorově spřízněných stran, aby vznikla také kritická ideová opozice.
Nesmí se to ale přehnat do druhého extrému. V Německu panoval komplot velké koalice a obě hlavní strany opozici znemožnily. V Bundestagu mohla vládu kritizovat leda postkomunistická Die Linke, kterou tak jako tak nikdo neposlouchá.
Kancléřka Angela Merkelová (CDU/CSU) v touze po moci přizpůsobila původně mírně konzervativní stranu křesťanských demokratů sociální demokracii i Zeleným a vytvořila nám z dějin známou vládu „národní fronty”. Názorové rozdíly ve společenské, sociální i ekologické politice téměř zanikly. Ve vztahu k imigraci a Evropské unii byla její koalice i parlament snad ještě jednotnější, ostatně jako celá tzv. liberální elita neliberální politické korektnosti v Evropě i Americe.
Zabetonovaná politika, jež nemá alternativu, jak kdysi Merkelová před vznikem Alternativy pro Německo (AfD) ráda zdůrazňovala, je extrémním případem představy konce politických dějin, protože nic lepšího než názory „oligarchie” západní elity už vymyslet nelze, stejně jako se nelze přít s rozumem bruselské, nevolené nomenklatury. Není divu, že se proti takové absurditě lidé bouří a všude vznikly protestní, byť někdy dost zmatené, strany.
A tak v zářijových volbách i v Německu voliči koalici GroKo stran potrestali. Sociální demokraté spadli na 20 procent (nejhorší výsledek v historii), CDU/CSU kleslo voličstvo z 41,5 na 33 procent a pomlouvaná, značně pronásledovaná antiunijní a antiimigrační Alternativa vtrhla do Bundestagu s 94 poslanci. Bohužel, nevypráskali Němci svou antipolitickou vládu dostatečně, v přepočtu (na křesla) mají obě strany velké koalice 55 procent.
Protestní hlas AfD ve sněmovně však velkou váhu nemá, protože ji německý establishment včetně médií, těžce zneurotizován děsivou německou historií, za potenciální vládní stranu nikdy neuzná.
Co se však nestalo. Mladý ambiciózní politik Christian Lindner (38), jenž se od útlého mládí věnoval kariéře v liberálně pravicové FDP, stranu vytáhl ze zapomnění (10,6 procenta) a jistě by rád zdiskreditované křesťanské demokraty nahradil.
Je mu vytýkáno, že vstoupil do koaličních jednání neupřímně, přece věděl, že se se Zelenými na imigračním omezení a nepodpoře eurozóny dohodnout nelze. Využil situace, aniž by musel napadnout oslabenou kancléřku.
U našich sousedů teď panuje velké rozhořčení. Krize. Podraz. Politické strany mají „Die Pflicht” – svatou, luteránskou povinnost vytvořit vládu a nenutit voliče k reparátu a prezident (socdemokrat) má stejný pocit odpovědnosti zachránit stát před AfD a tlačí na SPD, jež se brání před smrtelným objetím kancléřky. Za třetí velkou koalici v řadě (byť třeba skrytou za podporou menšinové vlády) by se voliči příště pořádně pomstili.
Německé komentátory snad rozčilení přejde a budou nakonec plédovat za nové volby. Lindner doufá, že by v příštích volbách vzal AfD vítr z plachet a mohl vytvořit koalici s bavorskou CSU, která by se poprvé od spojenectví od CDU trhla. Uvidíme.
Alexander Tomský
Alexander Tomský je politolog, překladatel a pedagog. Dlouhá léta žil ve Velké Británii.
Po studiích pracoval jako politolog v ústavu Keston College, kde se specializoval na výzkum církve a státu, státního ateismu a náboženské opozice ve střední Evropě.
Po listopadové revoluci se vrátil zpět do Česka a věnoval se překladatelství a publicistice. Vedl nakladatelství Academia a nakladatelství Národního divadla, přednášel na New York University v Praze.
Byl členem strany Realisté, za kterou kandidoval jako jednička v Pardubickém kraji.