Hlavní obsah
Foto: Milan Malíček, Právo

KOMENTÁŘ: Náš ruský problém - Jiří Pehe

Ruské postoje a činy na východní Ukrajině a předtím na Krymu je v českém kontextu zajímavé sledovat nejen proto, že poměrně nedaleko českých hranic postupně sílí konflikt, který má potenciál přerůst ve skutečnou válku.

Foto: Milan Malíček, Právo
KOMENTÁŘ: Náš ruský problém - Jiří Pehe

Je zajímavé je sledovat i proto, že v naší zemi, která si zažila sovětskou okupaci a ponížení i devastaci Sověty naordinovaného komunismu, je evidentně stále nemálo lidí, kteří mají o Rusku iluze.

Nikdo se asi nediví, že Rusko v jeho počínání na Ukrajině podporují čeští komunisté, kteří jsou spjati s Ruskem jakousi pupeční šňůrou. I když se Vladimir Putin zatím nijak nemazlil s ruskými komunisty, nyní je má, stejně jako ty české, na své straně, protože agresivní a expanzivní politika, kterou provozuje, navazuje na tradice, kterým komunisté rozumí. Jsou to tradice vlády silné ruky, spojené s odporem vůči „prohnilému“ Západu, které se v letech 1917 až 1990 schovávaly za marxismus-leninismus.

Nespokojenost v ČSSD

Překvapivější je, že Rusko omlouvá, když už ne přímo podporuje, i část členstva a voličstva sociální demokracie. Často slýcháváme, že předseda Bohuslav Sobotka musí čelit nespokojenosti, kterou prý v ČSSD vyvolaly tvrdé postoje  k Rusku v podání ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka.

Některá média si povšimla, že i v ČSSD jsou nejhlasitější ve své podpoře pro Rusko bývalí komunisté. Jenže podporu pro Rusko u nás nelze omezit jen na komunistickou levici a „postkomunistickou“ část demokratické levice. Činí se i někteří bývalí členové Československé strany socialistické, jako třeba Jiří Vyvadil, a také národnický, protievropský okraj české pravice, který zaštiťuje bývalý prezident Václav Klaus.

Je tedy zřejmé, že motivy pro podporu či omlouvání Ruska jsou různé: od nostalgie po komunismu či prostě vládě silné ruky přes odpor k Západu (a zejména k USA, jimž se Rusko postavilo) až k odmítání evropské integrace. V určitých kruzích také hraje roli tradiční slavjanofilství.

Ruské závazky

Konflikt mezi Ukrajinou a Ruskem není samozřejmě černobílý. Jistě můžeme souhlasit s mnohými námitkami vůči způsobu, jakým byl odstraněn demokraticky zvolený prezident Ukrajiny. Jistě lze kritizovat skutečnost, že se na dění na Majdanu nabalila krajní pravice, která si vydobyla v novém ukrajinském režimu politickou roli. A dozajista je možné kritizovat způsob, jakým vede ukrajinská armáda ofenzívu proti separatistům.

Zároveň ale nelze přehlédnout, že Rusko od začátku separatistické tendence cíleně rozdmýchává a že Majdan zažehl nevybíravý a nakonec úspěšný tlak Kremlu na prezidenta Viktora Janukovyče, aby odstoupil od dříve avizovaného úmyslu podepsat asociační dohodu s EU.

Svoji anexi Krymu ospravedlnilo Rusko údajnou hrozbou krymským Rusům ze strany „fašistického“ režimu v Kyjevě. Krom toho, že se vedl spor o užívání ruštiny jako oficiálního jazyka, nikdo Rusům na Krymu neubližoval.

Později jsme se dozvídali z poradního okolí Putina, že v pozadí ruských snah na východě Ukrajiny i na Krymu jsou snahy připojit k Rusku pás území, která už od carských dob prý ruská vždy byla. Čili že jde o obnovu tradiční ruské imperiální politiky v novém hávu.

Ruský závazek chránit ukrajinskou teritoriální integritu ze smlouvy z roku 1993, na jejímž základě se Ukrajina vzdala nukleárních zbraní, byl zapomenut. Krym prý Rusku vždy patřil, takže jaképak závazky.

Postmoderní válka

Pokud jde o počínání ukrajinské armády vůči separatistům, ještě nikdo kloudně nevysvětlil, co by Kyjev měl dělat tváří v tvář dobře vyzbrojeným a evidentně v mnoha případech i dobře vycvičeným separatistům zásobovaným vojenskou technikou z Ruska a spolupracujícím s ruskými agenty, kteří obsadili velká města na východě Ukrajiny a vyhlásili tam vlastní republiky bez toho, že by proběhl nějaký srozumitelný politický proces.

Ukrajina evidentně nemá v dostatečném počtu speciální jednotky, které by mohly provádět „chirurgické“ zásahy. Jak trefně napsala americká politoložka Anne Appelbaumová, Ukrajina bojuje v „postmoderní válce“, kde je skutečným protivníkem Kyjeva Rusko, za které ovšem bojují nikoliv přímo jeho jednotky, ale jím vycvičení a zásobovaní Rusové na východě Ukrajiny, často pod dozorem ruských agentů.

Každý zásah těžkopádné ukrajinské armády ve střetu s proruskými  separatisty je pak líčen jako útok na civilisty.

Svěřovat separatistickým bojůvkám vysoce sofistikované zbraně, které mohou například sestřelovat z oblohy letadla, je ovšem – i přes „dozor“ ruských specialistů – vysoce riskantní. Zničení malajsijského letadla nad územím kontrolovaným separatisty je toho smutným dokladem.

Přijde procitnutí?

Bude zajímavé sledovat, jak se k této otřesné záležitosti postaví dosavadní čeští apologeti Ruska, které evidentně stojí v pozadí. Lze předpokládat, že jedni budou zatvrzele požadovat „více důkazů“. Co když je to jen nějaký propagandistický trik prohnaného Západu či Kyjeva?

Další budou rozvíjet složité myšlenkové konstrukce o tom, jak k tomuto zločinu „dohnal“ separatisty jen „vývoj událostí“. Nepřesvědčí je zřejmě ani nahrávky komunikace mezi separatisty a ruskými agenty, z nichž je zřejmé, jak celá tragédie proběhla. A zřejmě je nepřesvědčí ani skutečnost, že separatisté blokují přístup k místu tragédie, manipulují s troskami, okrádají zemřelé či se domlouvají s ruskými agenty, jak ukrýt černé skříňky.

Je ovšem možné, že někteří lidé konečně procitnou. Možná si uvědomí, že současná ruská politika není žádnou nezápadní cestou k politické a ekonomické modernizaci, ale navazuje na temné proudy ruské politiky už z dob carismu, kdy se v Evropě otevřeně mluvilo o ruském reakcionářství a „četníkovi Evropy“. A že navazuje i na doby komunismu, kdy nejzásadnější politikou byla Lež.

Lež o nelidské podstatě systému, o gulazích, hladomoru na Ukrajině (v němž Stalin záměrně nechal zemřít milióny Ukrajinců), nebo dokonce o Stalinově paktování s Hitlerem, na které pak Sovětský svaz krutě doplatil. Nyní Rusko pro změnu lhalo o Krymu, když tvrdilo, že perfektně vyzbrojení „zelení mužíčci“ jsou místní separatisté.

A lže nyní o východní Ukrajině, když tvrdí, že separatisty nevyzbrojuje. Je také zcela v tradicích ruské i sovětské imperiální politiky, když Putin svatouškovsky vyzývá Kyjev a  Západ, aby vyjednávaly o „mírovém řešení“ konfliktu, který vyvolal a dál rozdmýchává především Kreml.

Moskva progandisticky lže i o politickém systému na Ukrajině, který i přes výše citovaná selhání rozhodně není „fašistický“. Ba je rozhodně demokratičtější než Rusku vládnoucí klika Putinem ovládaných oligarchů, která už zničila politickou opozici a proměnila hlavní média v progandistickou kremelskou mašinérii.

Moskva tak bude jistě lhát i o osudu letu MH17, ať už se důkazů navrší třeba celé hory. Stejně jako kdysi sovětský režim nejprve vytrvale lhal o tom, proč a jak sestřelil korejský letoun pod linkovým číslem KAL 007.

I naši nejaktivnější apologetové Ruska si jistě najdou důvody, jak toto vše relativizovat. Mají na to právo, jakkoliv je to morálně pochybné.

Jiří Pehe

Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.

Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.

V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).

Více o autorovi

Komentáře autora

Je ale dobré připomenout, že toto právo mají kvůli tomu, že je Česká republika součástí Západu, který je i přes všechny svoje chyby svobodný. I proto je zvláštní, že mnozí podporují současné Rusko právě proto, že v něm zase jednou mají navrch protizápadní tendence.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků