Článek
Potíž s touto argumentací spočívá v tom, že národní státy nedusí a neoslabuje primárně jakási umělá nadnárodní politická integrace, která prý irituje občany národních států tím, že se o nich rozhoduje mimo jejich národní arény. Postavení států se změnilo primárně kvůli tomu, že se zásadním způsobem změnila povaha kapitalismu, který se stal vpravdě globálním.
Jeho hlavními aktéry nejsou už nějakou dobu domácí podnikatelé, ale nadnárodní korporace. Ty vytvořily spolu s globálně fungujícími finančními trhy, jakož i spolu s globálně provázanými komunikacemi systém, v němž dnes ze suverenity národních států neukrajují v prvé řadě jakési uměle vytvořené nadnárodní instituce (ty jsou ve skutečnosti racionálně vytvořeným, i když ne vždy perfektním společným dílem států), ale spíš jakási těžce definovatelná globální „stratosféra“ korporací, oligarchů a fluidních finančních trhů.
Zastánci návratu k suverenitě národních států coby údajné ochrany proti této nadvládě globálního trhu tvrdí, že suverénní státy by nebyly proti globalizaci bezmocné, protože by mohly nadnárodní firmy vlastními silami regulovat, zdaňovat atd.
Bylo by velmi přínosné, kdyby se autoři pokusili místo takových obecných ujištění věcně vysvětlit, jak si kupříkladu země, jako je Česká republika, v níž je páteř ekonomiky tvořena nadnárodními firmami (od „německé“ automobilky Škoda i dalších výrobců automobilů přes elektronické firmy z Asie až po mezinárodními bankami vlastněný „český“ bankovní systém), bude schopna vynutit svoje vlastní pravidla hry vůči těmto nadnárodním molochům.
Pokud by tak nečinila ve velmi intenzivní koordinaci s jinými zeměmi, lidově řečeno „ostrouhá“. Překročí-li ve jménu suverenity určité meze svojí asertivity, nadnárodní firmy se odstěhují jinam.
Není vůbec jasné, proč by ve světě suverénních národních států jednotlivé země, stejně jako v minulém století, na úkor jiných zemí nevyužívaly svoje komparativní výhody, než aby uzavíraly proti globálním firmám taktická spojenectví. Mnohem spíš by znovu nastoupil boj o zdroje v podobě politiky ostrých loktů, která může opět snadno přerůst do neřešitelných konfliktů.
Jedinou reálnou nadějí, aby se tak nestalo, je další politická integrace, jakkoliv se v současné vlně oživeného nacionalismu zdá, že integraci je odzvoněno. Jenže není odzvoněno jejím hlubším důvodům: tedy především skutečnosti, že ekonomickou a technologickou globalizaci už nikdo politicky nedokáže „de-globalizovat“ a vrátit pod kontrolu individuálních národních států, protože ji pohání nikoli politika, ale síly mnohem silnější: techno-věda a expanzivní povaha kapitálu.
Je v tomto kontextu tudíž také poněkud směšné pořád dokola argumentovat, že nadnárodní instituce jsou jakýmsi inženýrským dílem poblouzněných politických liberálů a liberálních intelektuálů. K jejich vytvoření přispěl nemalou měrou právě tlak samotného globalizovaného kapitálu, který ve své korporátní podobě nechce fungovat podle nesourodé mozaiky pravidel nastavených národními státy.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
Politickými vykonavateli tohoto „zadání“ byla pestrá směs politických uskupení: od konzervativců až po socialisty. Umanuté ukazování prstem na liberální (politické a intelektuální) elity kvůli údajnému vytvoření dnes prý bankrotujícího projektu nadnárodní politické integrace v Evropě a „nesnesitelných“ pravidel politické korektnosti je dost „mimo mísu“ ve světle skutečnosti, že přinejmenším v posledních dvaceti letech dominovaly západní politice buď konzervativní (křesťansko-demokratické a občanské) nebo socialistické strany.