Hlavní obsah
Alex Švamberk Foto: Tomáš Reiner, Novinky

KOMENTÁŘ: Irák uštědřil Západu dvě porážky naráz - Alex Švamberk

Bojovníci džihádu stojí před branami Bagdádu. Al-Káidě blízký Islámský stát v Iráku a v Levantě, který se na přelomu roku zmocnil iráckých měst Ramádí a Fallúdža, během posledního týdne ovládl většinu provincie Ninive. Jeho černé vlajky zavlály nad Mosulem a Tikrítem.

Alex Švamberk Foto: Tomáš Reiner, Novinky
KOMENTÁŘ: Irák uštědřil Západu dvě porážky naráz - Alex Švamberk

Pro západní svět respektive euroatlantickou civilizaci to není dobrá zpráva. Představuje porážku hned ve dvou válkách současně. Sen o úspěšném zakončení války v Iráku se jedenáct let po jejím zahájení a svržení Saddáma Husajna definitivně rozplynul. Sunnitské radikály se podařilo potlačit jen na čas.

Jejich nástup ale ohrožuje i válku s terorismem, protože Islámský stát v Iráku a v Levantě se otevřeně hlásí k ideologii Al-Káidy, ačkoliv jejího vůdce Ajmána Zavahrího neposlouchá a stáhnout ze Sýrie se odmítl. Bojuje v ní nejen s vojáky syrské armády Bašára Asada, ale i dalšími vzbouřeneckými skupinami. Brutální způsob vedení boje a prosazování nejradikálnější podoby islámského práva šaría byly moc i na islamistickou frontu An-Nusra, která je oficiálním zástupcem Al-Káidy v Sýrii.

Kdyby Saddám žil

Skoro by se chtělo říci, že je škoda, že byl Saddám Husajn svržen, kteréžto hlasy se už pomalu objevují. Podobné scénáře jsou sice literárně vděčné, ale Irák by těžko byl oázou klidu, i kdyby zůstal Husajn u moci. Mohl by být mezi arabskými diktátory, kteří před třemi lety padli v době arabského jara, v nejlepším případě by čelil občanské válce jako jeho Asad v sousední Sýrii. Za dobu své vlády se dopustil tolika zvěrských činů, že by se proti němu spojily i skupiny, které by jinak stály proti sobě.

Kdyby však George Bush nezahájil válku v Iráku, byly by Spojené státy přece jen v lepší pozici. Nejenže by nebyly stigmatizovány akcí, která se jen těžko obhajuje, ale hlavně by unikly skandálu s týráním vězňů v Abú Ghrajbu, který jejich reputaci rozhodně neprospěl.

A je jedno, zda Bush útočil v nejlepších úmyslech, protože Saddám Husajn rozhodně nebyl žádný beránek, takže odsouzen k smrti byl právem, anebo amerického prezidenta vedla touha zmocnit se ropného bohatství Iráku.

Irák se proměnil v semeniště terorismu

Útok byl chybou. Nejenže odčerpal síly potřebné k potlačení vzbouřenců v Afghánistánu, kde postupně začal sílit Tálibán, ale změnil Irák v oblast chaosu, živnou to půdu pro teroristy všeho druhu.

U kolébky Islámského státu v Iráku a v Levantě stála skupina Tavhíd a džihád Jordánce Abú Musí Zarkávího, který si získával ostruhy a popularitu nejen mezi islámskými radikály, nýbrž také u obyčejných Iráčanů odmítajících americkou invazi, které přešla ve vleklou občanskou válkou. Právě Tavhíd a džihád, později přejmenovaný na Al-Káidu v Iráku, jež byla jednou ze zakladatelek Islámského státu (tehdy ještě jen) v Iráku, podnikal nejbrutálnější atentáty na irácké bezpečnostní síly a americké vojáky. Bral rukojmí a bez skrupulí je popravoval.

Výhra proměněná v porážku

I když se americkým silám pod velením Davida Petraeuse za pomoci sunnitských provládních milicí podařilo nakonec ukončit sektářskou válku, Irák zůstal rozdělený. Problémem od počátku invaze bylo to, že existoval jen jeden cíl - svrhnout Husajna. Neplánovalo se, co dělat potom.

Oheň sektářského konfliktu pak opět zachvátil zemi, protože šíitský premiér Núrí Málikí zemi spíše rozděloval, než aby ji spojoval, a sunnitští radikálové bojující v Sýrii začali operovat i v sousedním Iráku.

Jejich rychlý postup v posledních měsících ukázal, jak slabá byla irácká vláda, takže americké zbraně, které dostala pro boj se vzbouřenci, padly do jejich rukou.

Válka v Iráku se tak proměnila v další americkou porážku, kterou lze svým významem srovnat s Vietnamem, pokud ji dokonce nepřesahuje. USA prohrály v místě, které pro dnešní svět závislý na ropě představuje větší ztrátu.

Jak dál

Otázkou ale je, co dělat. Jak zasáhnout proti bojovníkům džihádu, kteří jsou nyní na postupu. Další invaze do Iráku je dost nepravděpodobná, Američané by pro podobné dobrodružství měli pramalou chuť, navíc se země teprve zotavuje z ekonomické krize, ke které nemalou měrou přispěly právě náklady na válečné operace v Iráku a v Afghánistánu. Hlavně se ale ukázalo, že technologická převaha k porážce odhodlaných bojovníků džihádu nestačí. Ani v Afghánistánu ani v Iráku nebylo nikdy dost pozemních sil, aby se podařilo kontrolovat všechny oblasti.

Hlavní problém je ale v tom, že bojovníci džihádu jsou ochotni za svůj boj obětovat život, zatímco jakákoli ztráta amerického vojáka bojujícího v cizí zemi z ne příliš pochopitelných důvodů vyvolává odpor ke konfliktu. Bez obětí se vyhrát nedá. Ovšem to se může změnit, když si Západ uvědomí, že je skutečně ohrožen.

Změnit se však dá jedno – dávat si větší pozor na výběr spojenců v oblastech konfliktů tak, aby šlo o skutečné partnerství, kdy obě strany spojuje společný cíl – v tomto případě porážka teroristů.

Washington si však mnohdy vybíral spojence, kteří se jevili nejochotnější plnit americké plány, aniž by si Spojené státy uvědomily, že ve skutečnosti slouží USA jejich cílům.

Nemluvě o tom, že do budoucna by se měl Západ vyvarovat spojenectví s těmi, kdo přímo podporují nepřátelské skupiny.

U Pákistánu se ví, že její místní mocná tajná služba ISI má vazby na vzbouřenecké skupiny v Afghánistánu, zejména na síť Hakkání, která podnikla nejtvrdší útoky na mezinárodní síly ISAF. Těžko si také lze představit, že by nikdo v Pákistánu nevěděl o tom, že se tam ukrýval Usáma bin Ládin.

Jde ale také o Katar a Saúdskou Arábii, u nichž není háček jen v tom, že k demokracii mají daleko, a přivírají se nad tím oči. To k reálpolitice – a jiná neexistuje - patří. Obě země (nebo určité bohaté skupiny v nich) však také otevřeně podporují sunnitské radikály v Sýrii. Ovšemže jsou tyto země bohaté na ropu, na níž stále stojí moderní ekonomika, a jsou ochotny platit za západní zbraně...

A pak je tu ještě třetí bod. Tím je selhání tajných služeb, jež by se na místo odposlouchávání spojenců a jejich nejvyšších představitelů měly zaměřit na získávání informací z míst konfliktů.

A nemysleme si, že se to nás netýká, protože Irák je daleko a maximálně se tam pošle pár českých vojáků, přičemž když některý padne, tak zlí jazykové řeknou, že s tím žoldáci musejí počítat. Vždyť s Irákem sousedí Turecko, které je členem NATO, a v oblasti jsou ropná naleziště, přičemž současná ekonomika se zatím bez ropy neobejde. Jakmile by stouply ceny benzínu, hned by si toho všimli i všichni v České republice, ačkoliv by to mohlo být to nejmenší.

Alex Švamberk

Novinář, spisovatel, hudebník, skladatel a performer, absolvent Strojní fakulty ČVUT v Praze. Nyní pracuje jako zahraniční redaktor serveru Novinky.cz. Specializuje se na válečné konflikty a oblasti Korejského poloostrova, Balkánu, ale i na Ukrajinu a Jižní Afriku. Dlouhá léta působil v médiích jako hudební recenzent, i nyní připravuje rozhovory se zahraničními umělci a píše kritiky na soudobou hudbu a nahrávky okrajových žánrů, jako je hard core, industriál a noise.

Komentáře autora

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků