Článek
Kritizoval divokou privatizaci, řízenou neviditelnou rukou trhu, jejíž následky řešíme dodnes. Ať již se jedná o vytunelované kampeličky, společnosti, továrny či nedůvěru v tradiční politické strany. Nebo voliče, kteří znechucení korupčními skandály ztratili chuť nejen organizovat se v občanské společnosti, ale také se účastnit politického života podle hesla, že slušný člověk si s politikou nezadá. Ve své energii pokračoval ve vládním angažmá. Zanechal dědictví částečné rehabilitace levicové politiky, završil vstup České republiky do Severoatlantické aliance a spustil jadernou elektrárnu Temelín. Stvořil také neblaze proslulého prince, který to „myslel upřímně“. A opoziční smlouvu. Stále to však byl Miloš Zeman se svými hesly o „spálené zemi“, „rozprodaném rodinném stříbře“ a výzvami k sociálně spravedlivé společnosti.
Nyní hraje podle úplně nových not. Už se však nezaštiťuje hesly o solidaritě. Vědom si výhod a nevýhod přímé volby snaží se oslovovat populismem. Vymezuje se proti takzvané „pražské kavárně“. Ta však není geograficky omezená. Patří do ní všichni, kteří s ním nesouhlasí. Naposledy například ti, kterým neladí jeho poslední výroky v rožnovském řeznictví, kde se opět vymezil proti uprchlíkům. Jeho kampaň je soustavná a zdá se, že „pražskou kavárnu“, kdekoli se její příslušníci geograficky nacházejí, již odepsal. Jeho současné vystupování nemůže nechávat nikoho na pochybách, že pokud mu to zdraví dovolí a pohnutí mysli přikáže, bude kandidovat znovu.
Stratégové ostatních politických stran a případných kandidátů si marně lámou hlavu, kdo by se mu mohl postavit. Jak by měl vypadat kandidát, který by dokázal porazit figuru na politické šachovnici, která si uvědoměle buduje svůj obraz posledních dvacet let? Vzhledem k jeho současnému politickému stylu hřmotného člověka z lidu se nabízí jedině úvaha protikladu. Člověka, který by sjednotil voliče, kteří rozlišují mezi politickým a ekonomickým migrantem, dává přednost společenským finesám, vystupuje kultivovaně, jemně a zároveň oslovuje „pražskou kavárnu“.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
Sázka by mohla padnout na ženu. U ní veřejnost očekává jemné způsoby vybraného chování, které by v případě muže mohly být voliči vnímány jako slabost, od ní se však očekávají. Pokud je doprovodí důraz na to, že svět není černobílý a problémy se mají řešit kompromisem a s lidskostí, mohly by najít odezvu u patřičné části společnosti.