Kyjevská lékařka: Je lepší zemřít doma šťastný. A tady přispíváme k vítězství nad Ruskem

Každý útok je jiný a vždy je náročné sehnat děti a najít nám relativní bezpečí. Ale ten poslední veliký útok (zahynulo při něm v Kyjevě 24 lidí, pozn. red.) byl jedním z nejděsivějších, protože mě zastihl ve vlaku na západ Ukrajiny, kam jsem jela na lékařskou konferenci.

A všechny moje čtyři děti se tou dobou nacházely v Kyjevě. Nejmladší dcera, které nejsou ani čtyři roky, byla na severním předměstí u mých rodičů. Právě tudy vede nejčastěji trasa útoků na město. Měla jsem o ně všechny hrozný strach, protože po dobu útoků často nefunguje internet a spojení. Ta bezmoc byla hrozná. Naštěstí jsem se postupně se všemi spojila a byli v pořádku.

Člověk si zvykne snad na všechno. Ale když Rusové nedávno srovnali se zemí několikapatrovou obytnou budovu i s lidmi uvnitř… To vás zasáhne hluboko. Ty zmařené životy. Slyšíte nebo čtete, že bylo zabito dvanáctileté a pětileté dítě, jejich matka. Neznáte jména, jen věk a pohlaví. Uvědomíte si bolestně, že příště těmito bezejmennými oběťmi můžete být vy a vaše rodina.

Jeho práce ho naučila ještě před válkou, že když má čas a prostor na odpočinek, usne okamžitě v podstatě kdekoliv. Jinak by nemohl podat stoprocentní výkon. To platí i teď. Zatímco my s dětmi během nočních poplachů jdeme na bezpečné místo, on je dál v posteli. Říká, že Rusové útočí na města a civilní objekty i proto, aby nás psychicky zdeptali a vysílili, chtějí nás přinutit opustit město a utéct.

Putin chce, abychom začali tlačit na vládu, ať se vzdáme, ať už ten ruský teror skončí. Ale na mě to nefunguje. Jestli mě mají zabít, tak v posteli. A když přežiju, budu mít ráno dost sil zachraňovat životy. I ukrajinských vojáků.

Na ty dny se nedá zapomenout. Tím spíš, že naše čtvrté dítě bylo vysněné. Jako čtyřicátníci jsme si ho chtěli naplno užít - od společného těšení se, přes porod po výchovu. Byla to pro nás obrovská radost a štěstí. Když začala válka, urychleně jsme odjeli na sever za Kyjev, kde máme chatu. Myslela jsem si, že tam budeme v bezpečí, že největší nebezpečí hrozí Kyjevu… Spletla jsem se.

My jsme měli štěstí, ale život v chatě za Kyjevem byl náročný. Kromě strachu ze smrti a Rusů, kteří se blížili, výbuchy a střelba byly postupně slyšitelnější, země se otřásala, byl velkým problémem nedostatek jídla. Čím dál víc času jsme navíc kvůli bezpečí museli trávit v podzemí ve sklípku, který byl postaven jako spižírna. Vydrželi jsme tam zhruba dva týdny, pak jsme se vrátili do Kyjeva. O válce jsme tehdy nevěděli nic. Bohužel dnes o ní víme vše…

Poprvé v životě jsem pekla chleba. Nikomu nechutnal, protože opravdu nebyl dobrý, ale všichni ho vděčně jedli. Můj muž se vypravoval do okolí sehnat aspoň něco k jídlu. Buď v obchodech, pokud vůbec fungovaly, nebo od vesničanů. Ale byl taky válečný amatér. Takže ho brzy naši vojáci chytli, protože si mysleli, že je ruský špeh. Nevěděl, že musí mít na rukávu žlutou pásku na znamení, že je Ukrajinec.

Byl tak vysílený a současně typicky chladnokrevný, že jim prostě řekl, kdo je, že je lékař a otec čtyř dětí, a jestli mu nevěří a chtějí ho zastřelit, tak ať ho hlavně střelí do hlavy a strefí se, protože nechce být rodině na obtíž. Rozesmáli se, dali mu žlutou pásku na ruku a pustili ho. Tu pásku doma pořád máme.

Bylo to těžké rozhodování. Ale věděla jsem, že jestli to takhle půjde dál, můžu potratit. A termín porodu byl blízko. Jedinou šancí bylo jít si lehnout do nemocnice na kapačky a přístroje. Ovšem moje nemocnice byla na druhém břehu Kyjeva a vojáci v těch dnech přes mosty nikoho nepouštěli. V jiné nemocnici by mi neumožnili mít s sebou po celou dobu všechny děti. A já je nemohla nechat někde s manželem a nevědět, co se děje.

Tak jsme nejprve odjeli z Kyjeva do města Vinnycja, podle zpráv tam mělo být bezpečněji. Ale válka nepřestávala a ruská propaganda byla velmi urputná a úspěšná. Tvrdila, že Rusko má nezastavitelnou převahu. Přejeli jsme tedy ještě dál na západ do Černivců.

Ty první týdny a měsíce byla celá země ochromená, nic nefungovalo, i nemocnice byly v hrozném stavu, protože lidé utíkali, nebylo dost pohonných hmot, jídlo, léky… Tehdy jsme se rozhodli, že pojedu porodit do Řecka. Tu zemi jsme trochu znali, trávili jsme tam s dětmi prázdniny.

Nečekaně mi oznámil, že nás musí opustit a vrátit se do Kyjeva do nemocnice. Prý chápe, že ho možná nenávidím a zlobím se na něj, ale věří, že časem pochopím, že udělal správnou věc. Že to dělá pro mě a pro naše děti. Abychom se za něj jednou nemusely stydět. Bude bránit náš domov a naše rodné město. Někdo musí zůstat a léčit lidi. Nemocnice tehdy opravdu fungovaly velmi špatně, hodně lékařů a sester se nedokázalo dostat do práce, někteří utekli. Byla to šílená situace.

Velmi. Zlobila jsem se a současně byla hrozně vyděšená. Zůstala jsem sama s dětmi na cestě a těhotná. Náš svět najednou neexistoval. Nevěděla jsem, co bude za hodinu, zítra… A můj muž se vracel do města, které už téměř obklíčila ruská armáda.

Když naši lidé spolu s vojáky dokázali Rusy od Kyjeva zahnat a postupně je vyhnali z většiny země. Tehdy jsem si uvědomila, jak jsem na něj hrdá. Že opravdu i jeho práce pomohla tomuto vítězství. Ale nebudu lhát - bylo to těžké. Všechno.

Jsem řeckým lékařům vděčná, ale nebylo to snadné. Jako odbornice jsem věděla, co by se mělo udělat a jak, ale… Věděla jsem, že dítě má jisté potíže. Nicméně našla jsem tam kolegy, kteří mi pomohli, a vše dopadlo dobře.

Chtěly jsme se dětmi vrátit domů celou dobu. Ale sledovaly jsme zprávy, každý den jsem s mužem mluvila, věděla jsem, že je to stále příliš nebezpečné. Měla jsem na druhou stranu samozřejmě neustále strach o život manžela. Během té doby v Řecku jsem s novorozencem vedle sebe každý den pracovala na dálku, děti taky studovaly online a k tomu chodily do řecké školy.

Nebyly to žádné prázdniny a pohoda, jak by si mohl někdo myslet. Pravda, byly jsme v krásné, bezpečné zemi u moře… Když jsme tehdy opustily Ukrajinu, uvědomila jsem si, jak rychle se člověk změní. Jak destruktivní je válka.

Během těch prvních pár týdnů života ve válce jsem si zvykla, nejen že můžu kdykoliv umřít, ale že není možné jen tak koupit jídlo, jíst v restauracích, chodit večer po ulicích, ubytovat se v hotelu, kde vše funguje… A najednou to šlo. První dny v Řecku jsem tomu, že mimo Ukrajinu funguje svět jako dřív, nedokázala uvěřit. Tu první noc za hranicemi jsme já i děti poprvé spaly normálně.

Ano i ne. Věděly jsme, že opouštíme svým způsobem ráj a vracíme se do války. Ale hrozně se nám stýskalo. Všem. Děti potřebovaly tátu, já manžela. Chybělo nám taky naše město a země, naše kultura. Uvědomila jsem si, že rozhodnutí o návratu je zásadní pro celou naši budoucnost a že musí být učiněno rychle.

Cítila jsem, že buď se brzy vrátíme a zůstaneme rodinou. Nebo budeme dál žít za hranicemi, ale naše rodina přestane existovat. To bylo nevyhnutelné.

Kdo v té situaci byl, chápe, že to jinak nejde. To není otázka vůle. I proto jsme se rozhodly vrátit. Neumím si představit pro své děti jiného otce. Ale bála jsem se, co nás čeká. Pamatovaly jsme si živě ty první týdny, nikdy na ně nezapomeneme. A měly jsme smůlu - hned naši první noc na území Ukrajiny provedli Rusové masivní vzdušný útok. Byly jsme vyděšené.

Jsem šťastná, že jsme zpět v našem milovaném a krásném Kyjevě. Bolí mě srdce z toho, jak je rozbombardovaný. Ale myslím, že náš návrat je důležitý kvůli vítězství. Každý, kdo dnes žije na Ukrajině, pracuje tady a studuje, zkrátka něco dělá, nemusí přímo bojovat, pomáhá zemi vítězit. Ne všichni mají být vojáci, Ukrajina musí fungovat a rozvíjet se. Vím, že jsem s dětmi na správném místě.

V Kyjevě není život tak extrémně nebezpečný jako třeba v Charkově, protože jsme mnohem dál od fronty a rakety na nás letí delší čas. Ale žít tady je samozřejmě také nebezpečné. Ovšem základní životní pravdou je, že každý z nás může kdykoliv zemřít. Nejen ve válce. Jen si to většina z nás odmítá připustit. Díky válce jsem si naplno uvědomila, že život a smrt člověka jsou plně v rukách Boha.

Když vidím ve zpravodajství, jak při dopravní nehodě v zahraničí zahynuli Ukrajinci, kteří tam utekli do bezpečí… Přijala jsem fakt, že život není jistota. Zemřít můžete kdykoliv a kdekoliv. Proto je lepší zemřít šťastný doma. Navzdory snaze Rusů nás zabít a ukrást naši zemi, tady žiji šťastný život. Pracuju naplno, jsem se svými dětmi a mužem. Dělám každý den to nejlepší, co umím. To je můj osobní příspěvek k vítězství.

Troufám si říct, že z historického hlediska se jako Ukrajinci za tyto válečné roky rozhodně nebudeme stydět.

K vlastnímu překvapení jsem víc v pohodě, nejsem tak vystresovaná. Dřív jsem všechno řešila, plánovala, a když plány nevyšly, rozhodilo mě to. Dnes neplánuju. Žiju tady a teď. Dělám to, co si myslím, že je správné a nejlepší, a dělám to, jak nejlépe umím. Myslím, že jsme se všichni na Ukrajině stali silnějšími, včetně dětí.