Článek
Český politický exil měl sice v 80. letech jakýs takýs vliv na růst disentu a na propagaci Václava Havla. On byl totiž jediný z československé opozice, kdo byl znám širší, byť přece jen úzké intelektuální vrstvě na Západě, která se zajímala o dění v sovětském impériu. Byl dramatik, a tak se občas hrál a vycházely v překladech i jeho úvahy, protesty i eseje, zejména jeho „Moc bezmocných” a později „Dálkový výslech”, které si získaly jistý, byť omezený ohlas.
Pochopitelně měl podporu uměleckých kruhů, zejména mezinárodního sdružení spisovatelů Pen klubu. Propagovali jsme jej vedle Pavla Tigrida tenkrát všichni, římské socialistické Listy stejně jako katolické Studie či Nadace Charty 77 ve Švédsku. Tigrid znal Havla osobně z 68. roku a na prezidenta jej ve Svědectví vehementně navrhoval. Mně dokonce finančně přispěl na vydávání Havlových děl, ale pašovací možnosti jsme měli velmi omezené. O rozšíření jeho jména mezi občany se zasloužila především rozhlasová stanice Svobodná Evropa, Hlas Ameriky a české vysílání BBC z Londýna. Nepřehánějme, vědělo o něm ze 14 milionů občanů nanejvýš několik set tisíc.
Zúčastnil jsem se jednou takové akce na „jugoslávském pobřeží”, myslím, že to bylo u městečka Šibenik. Vedle českého kempu jsme měli stánek se Svědectvím a Havlovými knihami, rozdávali jsme je zadarmo, a během těch dvou týdnů jsem se nesetkal s nikým, kdo by o něm byť jen něco zaslechl. Možná špatný vzorek, nebo se ti výletníci báli se mnou otevřeně mluvit…
O svou reputaci se Havel zasloužil především on sám. Mezi nesourodými skupinami disidentů – reformních komunistů i antikomunistů, socialistů, katolíků a pravičáků - si vysloužil pověst nestranného soudce, který je schopen usměrnit debatu a stát nad ideologickými půtkami ve společném zájmu obrany lidských práv a svobody. V takovém duchu koncipoval své úvahy o Chartě. Ke své vůdčí roli nepotřeboval Tigridovo přemlouvání, možná i proto, že pocházel z významné prvorepublikové rodiny a za svůj nekompromisní postoj vůči režimu byl odhodlán trpět. Odseděl si téměř pět let ve vězení, nepočítaje všechny ty šikany a noci strávené v celách „předběžného zadržení.”
Na jeho smírčí a usmiřovací působení v politice můžeme mít různý názor, nezapomínejme ale, že opozice v celém tzv. komunistickém bloku byla pacifistická po příkladu Mahátmy Gándhího. Proti unavenému a ideologicky už jen setrvačnému režimu to byla opravdu dobrá metoda zápasu, ale listopadové vzepětí lidu nemělo vyústit do tak kompromisního postoje vůči nepopiratelným zločincům a komunistická strana měla být zakázaná. Spravedlnosti má být učiněno zadost, má také výchovný účel.
Jistě by se komunisté přejmenovali, ale byl by historicky zdiskreditován komunismus jako takový. Jména mají symbolický význam. Kontinuita měla být i u nás přetržena jako ve všech sovětských satelitních státech. A negativní vliv měl na Havla právě starý Pavel Tigrid, protože se tolik obával, že budou věšet nevinné lidi na kandelábry jako v roce 1945. Představa absurdní, tenkrát vypukla nenávist po kruté šesti leté okupaci.
Alexander Tomský
Alexander Tomský je politolog, překladatel a pedagog. Dlouhá léta žil ve Velké Británii.
Po studiích pracoval jako politolog v ústavu Keston College, kde se specializoval na výzkum církve a státu, státního ateismu a náboženské opozice ve střední Evropě.
Po listopadové revoluci se vrátil zpět do Česka a věnoval se překladatelství a publicistice. Vedl nakladatelství Academia a nakladatelství Národního divadla, přednášel na New York University v Praze.
Byl členem strany Realisté, za kterou kandidoval jako jednička v Pardubickém kraji.
Generálové většinou plánují minulou bitvu – tu, kterou zažili.