Článek
Podle vyjádření samotného Drahoše v úvahu přichází založení nové politické strany nebo hnutí. Což je myšlenka, která možná odpovídá nadšení jejího nositele a jeho okolí, ale nezdá se příliš nosnou. V současné politické Sněmovně usedli zástupci devíti politických uskupení – a obecně jich máme více než dost.
Navíc není zcela jasné, jaké voliče by případná nová Drahošova strana chtěla oslovit, protože v celé šíři politického spektra jich je také více než dost. Liberální městské i venkovské voliče, na které by pan Drahoš chtěl nejspíš mířit, mohou oslovit čeští Piráti, ODS i STAN. Křesťanští demokraté mají svou stranu jasně danou, na levici se pak o oblibu voličů snaží sociální demokraté i KSČM, protestní hlasy sbírá SPD Tomia Okamury. Kolem levého i pravého středu se pak pohybuje hnutí ANO, které v posledních parlamentních volbách dokázalo spolehlivě vysát voliče jak levice, tak pravice.
Druhou možností, kterou nyní už bývalý kandidát Drahoš zmiňuje, je přidat se k nějaké politické straně. V tomto případě je nasnadě, že by už zavedené vedení stran mohlo cítit konkurenci. A s politickou každodenní praxí příliš zkušeností Jiří Drahoš těžko má. Jeho tvrzení, že jako šéf Akademie věd pravidelně jednal s politiky, je sice jistě upřímné a pravdivé, ale shánět peníze na vědu a výzkum se opravdu liší od klasické politické činnosti, která má ideálně určovat směr.
Třetí možnost, tedy ucházet se o hlasy voličů v blížících se senátních volbách, vypadá nejschůdněji. Senátorské křeslo by asi ambice Jiřího Drahoše mohlo uspokojit spíše než případné vítězství v komunálních volbách. Na druhou stranu senátor nemá tolik prostředků, aby mohl vydržovat rozsáhlý aparát politické strany a jejích příznivců. Přidružením k nějaké politické straně by zase mohlo dojít ke konfliktům člověka, který je zvyklý být vidět, a najednou by se musel poměřovat s jinými, kteří mají ambice obdobné.
Z hlediska soudnosti je ale nejdůležitější pravdivé zhodnocení uplynulé volební kampaně. Je totiž velmi nepravděpodobné, že by oněch skoro dva a tři čtvrtě miliónu voličů volilo ve druhém kole právě kandidáta Jiřího Drahoše. V souladu se sociologickými průzkumy je spíše jasné, že pro velkou část z nich bylo hlavní tužbou poslat stávající hlavu státu z Pražského hradu zpět na Vysočinu. Nebo kamkoli jinam do politického důchodu. Podobně asi ani skoro 1,5 miliónu hlasů z prvního kola neznamená, že tito všichni by volili právě Jiřího Drahoše, kdyby se nejednalo o souboj s Milošem Zemanem.
Televizní debaty a průběh celé kampaně totiž do velké míry odhalily, že Jiří Drahoš skutečně postrádá část nezbytných znalostí a schopností. Je jedno, jestli za to mohla tréma ,nebo nedostatečná příprava Drahošova týmu. Zkrátka a dobře působil vyhýbavě, neupřímně, toporně a nejistě. Uveďme si jeden příklad. Možná mohl na závěr prezidentské debaty stručně říci, že on bude prezidentem, který bude striktně dodržovat Ústavu. A sjednotit antizemanovský tábor.
V ohni ostré zkoušky ale neobstál, stručná a jasná sdělení, styl politika schopného strhnout davy neprokázal. Byť je tedy v české politice možné ledacos a voliči sympatie udílejí často nečekaným lidem, v případě Jiřího Drahoše by měla zafungovat střízlivá soudnost. Jestli se chce účastnit vrcholové politiky, čeká ho hodně učení doprovázeného pokorou a měl by využít šance dříve, než se na něj zapomene.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.