Hlavní obsah
Jan Ludvík

Omara Mateena, střelce z amerického Orlanda, i Larossiho Abballu, muže který ve Francii ubodal policejního kapitána a jeho manželku, měly tamní bezpečnostní složky takříkajíc na seznamu. Což ovšem jejich obětem evidentně příliš nepomohlo a což jim vždy dobře informovaní čeští komentátoři neopomněli připsat.

Jan Ludvík
KOMENTÁŘ: Agenti dementi? - Jan Ludvík

Tak kupříkladu Jiří Pehe tvrdí, že: „Orlandského útočníka měly už nějakou dobu v hledáčku jak kvůli domácímu násilí, tak kvůli stykům s radikálními islamisty, ale nezasáhly.“ [celá zpráva]

A Thomas Kulidakis mu zdatně přikyvuje. Prý: „Stačí, když se bezpečnostní složky budou více činit a podezřelé nepouštět ze zřetele.“ [celá zpráva]

Vypadá to, jako kdyby práci amerických a francouzských zpravodajců nejlépe vystihl název nepříliš povedené kreslené komedie Agenti dementi.

Když se už ale někdo pouští do kritiky amerických, francouzských, nebo jakýchkoliv jiných bezpečnostních složek, měl by čtenáři také prozradit, co měly dělat lépe.

Selhání? A jaké?

O podezřelých aktivitách Omara Mateena FBI sice věděla, ale ničeho extra nezákonného se nedopustil. Takže jak měla zasáhnout? Zabalit do koberce a potají odeslat na Guantánamo? Čtenář si asi dokáže docela dobře představit, jak přesně takové řešení naši komentátoři kritizují. To by přece bylo pořádné porušování lidských práv nebohého Mateena.

Měla ho tedy FBI permanentně sledovat? Těžko. Sledování je drahý špás vyžadující práci mnoha profesionálů. Sledovat všechny radikály a potenciální násilníky by lidově řečeno stálo majlant.

Mluvíme-li tedy o selhání bezpečnostních složek, musíme mluvit o tom, že neudělaly něco, co udělat měly. Nezískaly informace, které realisticky získat mohly? Nevyhodnotily správně informace, které bylo možné vyhodnotit? O ničem takovém zatím nevíme a nejspíš se to ani nestalo.

Tak mějme k bezpečnostním složkám trochu uznání. V dnešním světě plném neuvěřitelného množství rychle se šířících informací musí sledovat a vyhodnocovat neuvěřitelně mnoho neuvěřitelně rychle.  A to vše samozřejmě s omezeným rozpočtem.

Rychlá policie

Není tak zrovna spravedlivé mluvit o selhání bezpečnostních složek, jestli se Mateen nedopustil ničeho, co by jim umožnilo zasáhnout. A také není od věci ocenit práci zasahujících policistů.

První hlídka složená z řadových mužů zákona dorazila na místo během několika minut, vnikla do klubu a donutila útočníka ukrýt se i s několika rukojmími na záchodě. Bez jejich zásahu mohlo být obětí mnohem víc.

Následně zasahující SWAT tým se odmítl od budovy stáhnout, byť jim Mateen tvrdil, že má u sebe bombu a může celý objekt vyhodit do povětří. Netřeba připomínat, že přitom riskovali vlastní životy.

Jan Ludvík

Je odborným asistentem na Katedře bezpečnostních studií, výzkumným pracovníkem Střediska bezpečnostní politiky IPS FSV UK a příležitostným komentátorem veřejného dění. Studoval na Univerzitě Karlově a University of Richmond.

Doktorské studium absolvoval v oboru mezinárodní vztahy. Odborně se zaměřuje na vztah mezi politickou a vojenskou silou, ozbrojené konflikty, americkou a českou zahraniční a bezpečnostní politiku.

Je autorem knihy Nuclear Asymmetry and Deterrence: Theory, Policy and History.

Aktvní je na síti Twitter @JanLudvikSBP

To vše bezpečnostní složky dokázaly ve zmatku, který obdobné situace nevyhnutelně provází. Vypadá takto selhání? Asi těžko. A přiznejme si, že střízlivější hodnocení práce bezpečnostních složek s policií včele by se dnes v ČR docela hodilo.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků