Včera před usnutím se mi zničehonic začaly před vnitřním zrakem objevovat scénky z doby před více než čtvrtstoletím, kdy jsem docházel jako zpravodaj do Federálního shromáždění. Nejvíce se drala do popředí tvář Václava Klause. Přitom za to vůbec nemohl.

Jen si v jídelně FS přisedl i s Ivanem Kočárníkem ke stolu, kde jsem už seděl. Mne neznal, ale já znal jeho. Klaus byl megahvězda zde. Všem vysvětloval, jak se má správně žít v nových podmínkách. Pamětníci si vybaví, že se české ženy v té době (samozřejmě ne všechny) rozdělily na klausovky, havlovky a dienstbierovky. To byla politická pluralita v citové praxi.

Klaus a Kočárník si něco nedůležitého říkali a když se schylovalo k placení, Kočárník někam odešel a Klaus mi začal vyprávět, že u sebe peníze vůbec nemá, protože je ani nepotřebuje. Tvářil se spokojeně.

V kuloárech FS se pomalou, mírně klátivou chůzí procházel v kostkovaném saku Miloš Zeman, který tehdy kouřil fajfku a byl veselejší než nyní zde. V rozhovoru, který jsem s ním udělal o něco později, prozradil, že se mu blíží padesátka, a proto usoudil, že nastává čas, aby zanechal stopu v dějinách. To se mu později podařilo. Stopa se táhne až do dneška.

Z oněch dob ve vrcholné politice zůstal málokdo. Lubomír Zaorálek byl liberál za Občanské hnutí. Alexandr Vondra se pohyboval kolem Václava Havla a neměl vidiny ženského spiknutí jako dnes zde. Ján Čarnogurský byl tehdy považován za disidenta, dnes je považován – v obou případech právem – za člověka Kremlu. Tehdejší mocný muž ODS Miroslav Macek je nyní v ústraní, zato je stále na výsluní komunista Vojtěch Filip. Jinde než v politice působí Marián Čalfa, Miroslav Jansta, Michael Kocáb, Daniel Kroupa či Jiří Schneider.

Mnozí už mezi námi nejsou: Alexander Dubček, Václav Benda, Jiří Dienstbier st., Valtr Komárek, Pavel Dostál, Josef Lux, Miloslav Ransdorf a jiní.

Tehdy se odehrávaly se i podobné scénky: „Poslanec SN L. Rajczy: (Poslanec hovořil v maďarském jazyce.) Překlad: Vážený pane předsedo, dámy a pánové, protestuji proti tomu, že na včerejším zasedání branných a bezpečnostních výborů nebyl pro mne zajištěn tlumočník. Z tohoto důvodu jsem se nemohl zúčastnit zasedání a protestuji proti tomu, jakým způsobem bylo zasedání svoláno.“

Když mi mozek toto všechno podstrčil, nevěděl jsem, jestli to nejsou jen bezcenné vzpomínky. Ale na druhou stranu právě v oné průkopnické době se zakládaly úspěchy a průšvihy dalšího čtvrtstoletí, z nichž na nás mnohé dolehly až teď.