Situaci nelze přeceňovat, Imamogluovi ve vyostřené atmosféře pomohlo, že ho podpořily i další strany včetně kurdské HDP, ale jasně to dokumentuje, jak stoupá odpor proti Erdoganovi, který se stal v posledních letech de facto samovládcem v zemi. Ztráta Istanbulu je pro něj nepříjemná, protože sám několikrát opakoval, že kdo ovládá Istanbul, ovládá Turecko. V březnových volbách navíc ztratila AKP i hlavní město Ankaru.

Erdogan se v minulosti už dokázal vyrovnat i s horšími prohrami, v červnu 2015 AKP překvapivě ztratila většinu ve sněmovně, když dostala jen 40,9 procenta, a do parlamentu se dostala kurdská HDP s 13 procenty. Koaliční vládu se nepodařilo sestavit a v listopadu při opakovaných volbách už Erdogan uspěl, když dostal 49,5 procenta, protože se po letech opět rozhořely boje s kurdskými separatisty. To Erdoganovi nahnalo voliče do náruče.

Tentokrát však hra s opakováním voleb nevyšla, AKP v rukávu neměla žádné eso, které by mohla vytáhnout, ani jí nenahrála situace, jako když se za podivných okolností v létě 2015 rozhořely boje s Kurdy nebo se o rok později odehrál neúspěšný pokus o puč, po kterém Erdogan prosadil v referendu změnu politického systému z parlamentního na prezidentský, aby jeho strana už nemohla utrpět podobnou porážku.

Istanbulské volby však ukázaly, že se změna parlamentního systému v prezidentský může obrátit proti Erdoganovi. V příštích prezidentských volbách v roce 2023 musí vyhrát, jinak spadne do jámy, kterou sám vykopal. Na rozdíl od parlamentních voleb, kde je poměrný systém a dají se hrát hry s koalicemi, v prezidentském systému bere vítěz vše, a je tudíž mnohem pravděpodobnější, že se mohou všechny opoziční strany sjednotit proti němu, jako to udělaly nyní při volbách istanbulského starosty.

Erdoganova hvězda navíc pohasíná, začíná být okoukaný, a hlavně se mu nedaří vyvést zemi z ekonomické krize. Turecká lira slábne. V roce 2014 byl dolar za dvě liry, na podzim 2016 už za tři, nyní je za 5,8, přičemž hranice šesti lir za dolar nebyla překonána právě jen díky vítězství opozice v Istanbulu. Ratingová agentura Moody´s při hodnocení úvěrové spolehlivosti Turecko posunula ještě hlouběji do spekulativního pásma, což naznačuje, že země nemusí být schopna splácet své úvěry.

Seriózní instituce, jako jsou penzijní fondy, si takové dluhopisy nemohou kupovat, takže je třeba využívat nabídek agresivnějších investorů, kteří si ovšem za riziko nechají zaplatit. Svalovat vinu na zahraniční nepřátele a vyzývat Turky, aby směnili valuty za liry, jak to dělal Erdogan už loni, mu rozhodně popularitu nezajistí. A megalomanské projekty v podobě nového istanbulského letiště a průplavu obcházejícího Bospor zase nepomáhají ekonomice.

Istanbulské volby jsou dávány jako příklad síly demokracie, která nabízí řadu způsobů, jak brzdit autokraty. Také ukazují, že účelovému spojení opozice se dá těžko odolávat. To je poučení i pro nás, byť Českou republiku neovládá autokrat a ekonomika je v mnohem lepším stavu než turecká, takže tlak na změnu je mnohem menší. Ale i tady platí, že se nejsilnější straně vládne snadno, když je opozice rozdrobená.

Oslabení Erdogana a jeho AKP však není událost ze vzdáleného světa, která nám může být ukradena - hlavně když je kvůli krizi v Turecku levná dovolená. Sekulární kemalistická republikánská CHP je rozhodně bližší západním hodnotám než islamistická AKP, i když její islamismus je umírněný. Turecko sice není v EU, ale nelze zapomínat, že má v NATO druhou největší armádu a Erdogan místo amerických raket raději dává přednost ruské nabídce na systém protivzdušné obrany S-400. To oslabuje Alianci v klíčovém blízkovýchodním prostoru.