Tento zdánlivý klid a polevení pozornosti při sledování světového politického dění nahrává politikům, kteří přes léto připraví mnoho významných změn a často obětují svoji dovolenou, aby se v klidu a bez novinářských objektivů domluvili na tom podstatném.

Tento pokus můžeme sledovat v Itálii, která oznámila, že se pustí do odvážného projektu MiniBotů, které mají pokropit živou vodou italskou ekonomiku. Ta je na tom po léta špatně, slibované oživení přijetím eura se nekonalo. Právě naopak, Matteo Salvini spolu s ekonomy svého hnutí je přesvědčen, že velkou roli na současném italském úpadku má právě euro, které neumožňuje vést suverénní měnovou politiku vhodnou pro italskou ekonomiku. Monetární politika eura je vedena především v zájmu Německa. Tato skutečnost se mimochodem projevuje i na schodku veřejných financí. Německu se daří vlastní dluh splácet, zatímco Itálie nebo Francie se i přes škrty ve svých státních rozpočtech nadále propadají do dluhové pasti. Navíc obě dvě země tíží velký dluh.

Zatímco Macronova Francie jde cestou privatizace a škrtů, Itálie zkouší najít jinou cestu k ekonomickému růstu. Protože pouze snižování výdajů nepomáhá, pokud se země také nevrátí k hospodářskému růstu. To je hlavní optika, kterou má být nazíráno na problém MiniBotů. Nejedná se o zavedení paralelní měny nebo vystoupení Itálie z eurozóny aspoň v prvním časovém horizontu. O co tedy přesně jde?

Italské státní instituce dluží přes 50 miliard eur svým národním dodavatelům. Velmi často se jedná o nedoplatky za velké stavby nebo investice do velkých projektů. Díky škrtům tak věřitelé riskují, že své peníze uvidí za velmi dlouhou dobou a budou muset své pohledávky vůči státu odložit k ledu. Tyto peníze jim pak chybí v jejich účetních uzávěrkách. A proto se italská vláda rozhodla tento problém vyřešit vznikem MiniBotů, což jsou státní dluhopisy, kterými zaplatí firmám pohledávky. Ty potom mohou uplatnit MiniBoty při placení daní. Toto řešení není nové, jednalo by se o klasický systém daňových úlev, který stát může aplikovat pro své věřitele.

Novinkou by ale měla být možnost obchodovat tyto MiniBoty s ostatními firmami. Pokud jeden podnik obdrží víc MiniBotů, než použije na zaplacení daní, mohl by MiniBoty využít k nákupu zboží či služeb od podniku, který žádné MiniBoty nemá, a mohl je použít k zaplacení svých daní. Třetím krokem by mělo být rozšíření MiniBotů pro fyzické osoby, které by je mohly dostat od svého zaměstnavatele a použít k zaplacení daní.

Prvním smyslem je tedy uvolnit 50 miliard eur a dostat je do reálné ekonomiky. Tato částka představuje 3 % italského HDP, a kdyby přispěla k růstu italské ekonomiky nebo zabránila jejímu propadu do hlubší recese, odměnou italské vládě by byla vytvořená pracovní místa.

Jenomže toto není jediný cíl Mattea Salviniho, který roste ve velmi obratného politika, a tak je celá jeho strategie postavená na přístupu win-win. Salvini ví, že opuštění eura nebude lehká záležitost, a to z mnoha důvodů. Pokud by Itálie opustila euro, jistě by na sebe přivolala hněv všech svých věřitelů, kteří by dostali za svoje dluhopisy jinou měnu než euro.

Navíc opuštění třetí největší ekonomiky eurozóny by zahýbalo s eurem a se stabilitou celé Evropské unie. Dva až tři roky by pro Salviniho byly značně komplikované a riskoval by ztrátu své popularity. Poučen řeckým příkladem pochopil, že lidé mají strach, pokud by neexistovala aspoň trochu věrohodná alternativa k euru. A tuto alternativu by mohly představovat právě MiniBoty, samozřejmě pouze pokud se osvědčí.

Italská vláda by velmi jednoduše mohla rozšiřovat jejich působnost v běžném životě, a jednoho dne by je prohlásila za paralelní měnu a následně pak za tu hlavní. Z MiniBotů by se tak staly opět italské liry. Tato cesta je však ještě dlouhá. Salvini však snahou o zavedení MiniBotů dává jasně najevo svým voličům, že hledá aktivně řešení jejich problémů. Pokud by ze zavedení MiniBotů sešlo, došlo by tak hlavně na nátlak z Bruselu. I v tomto případě se Salvini také může považovat za vítěze. Jednak získává totiž nástroj pro vyjednávání o italském rozpočtu na příští rok. Zároveň může předstoupit před své voliče s pádným důkazem o ztrátě italské suverenity, když řekne - měli jsme řešení, ale Brusel nám to zakázal.

To je důvod, proč nepodlehnout panice, že Itálie opouští euro, ale spíš připravuje jeden promyšlený tah v šachové partii mezi Salvinim a Bruselem. Těžko předvídat, jak tato hra skončí, je potřeba mít na paměti, že bruselský spoluhráč se vymění. Salvini ale vysílá jasný vzkaz, že není tak naivní a jednoduchý soupeř, jako byl řecký premiér Tsipras.