Článek
V sázce je turecká pozice v NATO i jeho politika na Blízkém a Středním Východě a ve východním Středomoří.
Z hlediska financí je rovnice jasná. Rusové mají Turecku dodat systém S-400 za přibližně 2,5 miliardy dolarů. U Američanů si novodobý sultán objednal sto stíhacích letounů páté generace F-35 za miliard devět. Obě zbrojní technologie jsou poslední výkřik moderní techniky a sejdou se kdejaké armádě. Vzdušný útok proti zemi vybavené S-400 si každý rozmyslí. Letouny F-35 zaručují vzdušnou převahu nad každým, kdo je nemá.
Nemůže být přitom žádných pochyb, jak je letectvo důležité. Stačí si vzpomenout na bombardování Libye, Iráku nebo Jugoslávie. Války byly rozhodnuté za cenu zničení infastruktury nepřítele, a rozhodně nebyly hrdinné nebo levné. Účel ale byl splněn, vojáků útočících sil rozhodně zahynulo násobně méně než při případném pozemním armádním angažmá. Na druhou stranu opět platí, že je potřeba mít i protivzdušný systém.
Problém je, že podle všeho nelze mít obojí. Rusko se těší na diplomatické vítězství. Američanům a celému NATO pod nosem podstrčí moderní systém, který je jeho provenience, vydělá peníze a ještě se může smát. V ideálním případě se může pokusit zjistit technické specifikace amerických stíhaček, pokud ještě nějaké náhodou nezná. Není se tedy co divit, že Washington zuří, hrozí Turecku sankcemi, pozastavil dodávky F-35 a výcvik tureckých pilotů, kteří se je mají naučit ovládat.
Nabídnul dokonce i svůj protivzdušný systém Patriot, který je ale podle Turků drahý. Ve skutečnosti ale nejde ani tak o cenu, jako spíš o zahraniční politiku. Turecko se angažovalo ve válce v Sýrii, využilo řádění samozvaného Islámského státu k upevnění pozice v severním Iráku. Už delší dobu je přitom zřejmé, že mu nešlo jen o získání výhody na Íránem nebo svržení syrského prezidenta Assada. Ve skutečnosti se snaží zbavit své noční můry - vytvoření samostatného Kurdistánu.
Jen v posledních několika dnech v Sýrii i Iráku Turecko zabilo desítky kurdských bojovníků. Turecký problém ale je, že si musí vybrat. Bez dobrozdání Ruska se může rozloučit s nárazníkovou zónou a základnami poblíž syrského Idlibu. Bez dobrozdání Američanů se může rozloučit se svou kampaní dále směrem k hranicím Iráku i v Iráku samotném. To je pravá volba, kterou musí Erdogan zvažovat. Případné členství země v Severoatlantické alianci je ve hře také, ale to není bezprostřední hrozba, která by mohla Erdogana stát cenné politické body i aureolu vychytralého osmanského válečníka, který dokáže lavírovat mezi světovými velmocemi. Ba snad i hrát s nimi stejnou ligu.
Erdogan ale boxuje v jiné váhové kategorii v lize o řadu tříd nižší. Jeho výstřelky mu možná dokázali trpět bohatí, ale slabí a změkčilí Evropané. Jelikož ale doposud ukazoval, že nejlépe mu jde používat sílu a výhrůžky, dostal se do pozice hrubého pytle, na který patří hrubá záplata. Jen je škoda, že jsou to Putin a Trump, kteří ukazují starému kontinentu, jak se na stávající turecké vedení musí. Erdogan totiž nastavení druhé tváře nerozumí.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
Na celé věci je důležitý ještě jeden rozměr. F-35 mají Izrael, Velká Británie a Itálie. Nákup zvažují také Řecko a Rumunsko. Pokud nové stíhačky nedostane Turecko, na expanzivní choutky směrem na západ může zapomenout. Jen na ortodoxní Velikonoce jeho stíhačky narušily řecký vzdušný prostor třicet devětkrát. V pobřežních vodách Kypru k nelibosti Západu plánuje nelegálně těžit zemní plyn. I sem směřuje vzkaz Američanů. Chcete k Rusku, vyzbrojíme konkurenci.