Článek
Kdyby se v Guinessově knize rekordů zaznamenávala i schopnost politického přežívání navzdory skandálům, které v každé normální demokracii ukončují politické kariéry, Babiš by aspiroval na nejvyšší příčky. Stačí krátká inventura: zatím oficiálně nevyvrácená spolupráce s komunistickou tajnou policií; trestní stíhání v kauze Čapí hnízdo a doložené lži v téže kauze; aféra s dluhopisy Agrofertu; bizarní aféra okolo údajného únosu Babiše ml. na Krym; menšinová vláda dělající kroky, které ji nepříslušejí; koaliční vláda, v níž padají ministři jako shnilá jablka; a nyní i předběžné výsledky auditu Evropské komise ukazující, že se Babiš dostatečně neodstřihl od Agrofertu, což nejspíš vyústí v ekonomické sankce vůči ČR.
K tomu všemu politický folklór: Babišovy řeči o parlamentu jako žvanírně nebo o tom, jak by rád zemi řídil jako firmu. A také ublíženecké kňourání při každém novém útoku, nebo naopak vulgární útoky na protivníky.
Víme ale, že žádný strom neroste do nebe. Zatímco ta část společnosti, které evidentně imponuje ekonomický růst a „dárky“ v podobě sociálních dávek i vyšších penzí, se zatím řídila normalizačním územ „my vám zajistíme slušnou životní úroveň, vy nám dáte klid na práci “, zejména mladší část občanské veřejnosti si evidentně už nechce nechat líbit, aby se na ní štípalo Babišovo a Zemanovo dříví.
Jelikož politická opozice je neschopná se sjednotit, občanská veřejnost vzala věci do svých rukou. Sílící demonstrace samy o sobě nejspíš odchod Babiše z vlády nepřivodí, ale nastolují pro něj nepříjemnou dynamiku. Obrázky plného Václavského náměstí (a možná i Letné) oblétají svět a leckomu v zahraničí už dochází, že je něco shnilého v Republice české. A možná to dojde i ČSSD, nebo dokonce i KSČM, které pochopí, že když včas vyskočí z potápějící se lodi babišismu, mohou se k nim vrátit někteří z voličů, kteří k populistickému oligarchovi přeběhli.
Nejhorší, co se Babišovi ovšem mohlo stát jsou dvě (zatím předběžné) auditní zprávy Evropské komise. Doma ještě leccos ukřičí, část svého elektorátu obměkčí i výroky, že se mu neprávem ubližuje, ale EK není český postkomunistický elektorát. Je to „expertní rozum“ v čisté podobě, který si věcně jde za svým.
Pokud se obě konečné verze auditních zpráv nebudou ve svých doporučeních a navržených sankcích příliš lišit od těch předběžných, má Babiš obrovský problém. Jím vytvořený Agrofert do značné míry na dotacích závisí, a pokud by je chtěl platit z kapes českých daňových poplatníků i poté, co ti evropští řeknou prostřednictvím EK „ne“, bude to mít pro něj těžko zvladatelné domácí politické dopady.
A co hůř: pokud se nepodvolí a přenese střet s EK, jak už se pokusil, do roviny „je to útok na Českou republiku“, může přijít úplné zastavení dotací do ČR, dokud si neuděláme pořádek. Vzhledem k tomu, jak moc je ona podpora zhruba třiceti procent babišovských voličů odvislá od dobrých ekonomických časů (na jejichž horizontu už lze ovšem zahlédnout černá oblaka), mohlo by odříznutí od evropských peněz ekonomiku země poslat do bouřlivých vod, kde se může „babišismus“ potopit stejně rychle jako kdysi zdánlivě neotřesitelný „klausismus“.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).