Článek
Co se týká průměrné účasti padesáti procent, o tu se postarali především rekordmani v čele s Belgií, Lucemburskem, Maltou, Německem, Španělskem nebo Řeckem. U nás přišlo chabých třicet procent lidí, což je ale pokrok. Přesto není nad čím jásat a doufejme, že příští volby do Evropského parlamentu přilákají více voličů. Vymlouvat se na povinnou účast ve volbách v některých zemích nemá smysl, protože ani tam nepřišli všichni voliči. Byť totiž zákon platí, prakticky se většinou nevymáhá.
Z hlediska celé Evropské unie vyhrály strany, které chtějí evropský projekt vylepšovat, kde je potřeba. A ne přímo bořit. Významný je také posun k tématům ochrany životního prostředí, protože o změnách klimatu už pochybuje asi málokdo. Planetu jsme si ale zkazili sami, musíme teď tedy s dopady našich činů bojovat.
V České republice se také většina voličů vyslovila pro pokračování a případnou reformu Unie. Na předních pozicích skončily strany stavící se k celé Unii v podstatě pozitivně. Je to logické, protože členství v Unii nám přineslo nemalý ekonomický rozvoj. Okamurova SPD skončila se dvěma mandáty neslavně. A to slibovala pravý a nefalšovaný boj s údajným unijním diktátem. Největší šok je tedy na domácí scéně naprostý krach sociální demokracie, která nezískala poslance žádného.
Není to přitom tím, že by její dosavadní europoslanci nebyli pilní. Třeba taková Olga Sehnalová se o dvojí kvalitu potravin zajímala dřív, než vůbec píáristy hnutí ANO napadlo oblepit české luhy a háje billboardy s daným tématem. Na vině je dosavadní politika ČSSD na domácí politické scéně. Vstoupila do vlády, ve které se zasazuje o zvýšení rodičovské, vyšší minimální mzdu nebo důchody.
Na samotné snaze dát občanům podíl z výdělků státu v době ekonomické prosperity není nic špatného. Problém je, že sociální demokracie zaprvé vypadá, že jiný program snad ani nemá, a hlavně že opakuje chyby z období minulé vlády.
To znamená, že pro řadu občanů to je premiér Babiš, který dává. Nechová se přitom jako Jánošík, že by chudým dával a bohatým jen bral. Dokáže vzbudit dojem starostlivého hospodáře, který omezuje přílišné rozhazování sociálních demokratů. Čímž si v podstatě přivlastňuje jejich zásluhy podobně jako v případě boje proti dvojí kvalitě potravin. Navíc je sociální demokracie málo čitelná a zásadová. Člověk by až řekl, že působí slabě, jako přinejlepším Babišovo „béčko“.
Poslední důkaz je kauza ministra kultury Antonína Staňka. Předseda oranžových Jan Hamáček nejdřív tvrdil, že na základě zjištění ministerské kontroly by postupoval stejně. Pak se nechtěl vyjadřovat. Pak Staňka najednou požádal o rezignaci. Jako kdyby snad ona takzvaná kulturní obec někdy masově sociální demokraty volila. Nebo jako by voličskou základnu sociální demokracie nějak velmi zajímal osud šéfů nějakých kulturních institucí.
Co je nejhorší, vedení ČSSD dostalo za uši i od prezidenta a premiéra. Prezident Zeman vynucenou rezignaci nepřijal. Andrej Babiš už dříve avizoval, že i přes odmítnutí prezidenta případně Staňkův odchod stejně prosadí. Teď je to tedy na něm. Což vypadá, jako by se naše nejstarší politická strana musela utíkat pod křídla miliardáře v čele vlády.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
Z výsledků Evropských voleb v celé Evropě by se mohlo zdát, že by třeba ČSSD mohla také klást důraz na témata ochrany životního prostředí. Jenže onu pověstnou voličskou základnu asi moc témata například německých Zelených nenadchnou. V konečném důsledku tedy platí, že než dosavadní plácání od ničeho k ničemu jako druhé kolo u vozu Babišovy vlády by pro ČSSD bylo lepší protrpět si pád a opozici tak jako dříve ODS.