Očima Saši Mitrofanova: Staňkův případ jako studie sociální demokracie

Po protestech části kulturní obce a tichém pobaveném úžasu části veřejnosti nad výkony ministra kultury za soc. dem. Antonín Staněk asi odejde. Koncem měsíce se má setkat s prezidentem. Miloše Zemana známe, takže by nikoho nepřekvapilo, kdyby třeba prohlásil, že Staněk je lepší než cvičený foxteriér, a proto ho odvolat nechce zde.

Sám ministr kultury přilil oleje do ohně všeobecné zábavy tímto tweetem: „Rád bych uvedl na pravou míru, že můj dnešní krok skončit ve funkci ministra kultury ke 31. 5. byl učiněn na žádost předsedy ČSSD Jana Hamáčka, který mě o to sám osobně požádal.“ Staněk je vděčný terč, ale zároveň je jeho případ studií vývoje a perspektiv sociální demokracie v české společnosti.

Připomeňme si, jakou omáčkou polil ministr svůj vynucený odchod. V dopise, který zaslal premiéru Andreji Babišovi, možná ve snaze vnutit adresátovi pocit, že jsou stejné krve, on i on, uvádí: „V uplynulých týdnech byla proti mé osobě vedena masívní kampaň.“ zde.

Ta kampaň je podle Staňka také „štvavá“. Dáme-li to do kontextu s jeho účastí na křtu knihy významného skalního komunisty Miroslava Grebeníčka, příliš nepřeženeme, když v tom spatříme odkaz na nechvalně proslulý díl Třiceti případů majora Zemana. Staněk by se vlastně mohl jmenovat Kalina.

Když si Babišovi stěžuje, že „ve svém boji za spravedlnost a právo již necítím další podporu z nejvyššího vedení ČSSD“, je to jako kdyby hledal zastání před reformisty roku 1968 v náručí mužů, kteří ví, co je správné. K Babišovi se již přitiskl, schůzka se Zemanem přijde. Tam si to pojistil nedávnými slovy pro MfD o své úloze v dějinách: „Komentáře pod články stále více reflektují, že se někdo konečně postavil elitám.“

To ale zrcadlí vývoj celé ČSSD. Po listopadu 1989 to měla být strana, která emancipuje své příznivce a zároveň s bojem za jejich práva a důstojný život jim vysvětlí, že bez elit sice společnost žít může, ale bude to vždy jen společnost montérů a opravářů řízená bossy domácí a zahraniční provenience. To se nepodařilo i proto, že elita je pro většinu společnosti podezřelé slovo.

Navíc se dnes světová situace vyostřila a voliči sociální demokracie cítí oprávněný strach, že v příliš chytrém světě, kde uspějí jen ti, kteří se nebojí udělat všechno, aby se stali intelektuálními a technologickými elitami, oni se svou skromnější výbavou ztroskotají.

Pak se pro ně stává cizí a nepřátelská samotná demokracie. Politici jako Staněk a ti, kteří jsou mnohem výš, jim přitom dělají bossy.