Stačí se podívat na čísla - v Evropském parlamentu aktuálně zasedá 751 poslanců, českých je 21. Je jasné, že nemají žádnou sílu něco prosadit, i kdyby úplnou náhodou byli všichni z jedné strany. Aritmetika mluví jasně. Volič má oprávněný pocit, že státy tam nemají dostatečně silné zastoupení. Parlament se obsazuje poměrně podle počtu obyvatel a nemá druhou komoru, kde by byly zastoupeny rovnoměrně všechny státy jako v jakési sněmovně národů.

Je tu sice Evropská komise, kde má každý stát svého eurokomisaře, ale ti de iure nesmějí hájit národní zájmy a voliči do jejich výběru nijak nemluví. Národní státy mají zastoupení až v rámci summitů nejvyšších představitelů členských zemí, které mají velkou váhu, navíc každé významné rozhodnutí ještě musí ratifikovat všechny národní parlamenty, ale to je už pro voliče příliš složité.

V Evropských volbách proto mnozí volí protestní strany, které se netají snahou z EU vystoupit, rozbít ji nebo alespoň do soukolí EU házet písek, aby se zadřelo. V Bruselu při vytváření všech pojistek majících zajistit rovnost sil jaksi zapomněli, že v jednoduchosti je síla a volič potřebuje vědět, o čem hlasuje a co to pro něj znamená.

Přesto by se volby do Evropského parlamentu pomíjet neměly. Instituce je to mocná, má silné legislativní a rozpočtové pravomoci, rozpočet vstupuje v platnost až poté, co jej podepíše předseda EP. A naši poslanci tam nejsou oukropečkové ztracení v koutě, kde po nich neštěkne ani čivava. Až na výjimky nevystupují pod hlavičkou své strany - ty české jsou z unijního hlediska skutečně marginální - ale jsou součástí nadnárodních politických skupin, které už mají šanci něco prosadit.

Jen si je potřeba uvědomit, že ve skutečnosti tedy nevolíme ANO, ale poslance Aliance liberálů a demokratů pro Evropu (ALDE), o jejímž programu ovšem nemá obyčejný český volič „ani ánung“. Je celkem jasné, že heslo ANO „Česko ochráníme. Tvrdě a nekompromisně“ se v programu ALDE neobjeví, když jsou v ní partaje z dvaceti zemí.

To ODS aspoň otevřeně upozorňuje, že je členem protifederalistické Aliance evropských konzervativců a reformistů ACRE, které je jádrem čtvrté nejsilnější frakce v Evropském parlamentu. Její program zeštíhlení bruselské byrokracie přitom je v souladu s programem ACRE, v jejímž vedení je Jan Zahradil.

Někdy se lze obejít i bez znalosti, co se skrývá za jakou zkratkou. Asi každý si dokáže představit, jaký program bude mít Pokrokové spojenectví socialistů a demokratů sdružující sociálně demokratické partaje včetně ČSSD nebo Evropská lidová strana (EPP) sdružující křesťanské demokraty z různých zemí. Ovšem její součástí není jen KDU-ČSL, ale také TOP 09, takže z hlediska tuzemského voliče - pominu-li jeho osobní sympatie či antipatie - je „ganz egál“, zda hodí hlas kandidátovi KDU-ČSL nebo koalici Starostů a TOP 09, které je také součástí EPP. Zvoleným politikům to samozřejmě buřt není, plat europoslance není žádná almužnička a důležité je to i pro jednotlivé strany, protože stát úspěšným stranám vyplácí příspěvky, které se do stranických kasiček hodí.

I voličům Pirátů by se mohlo paradoxně stát, že jimi zvolení zástupci budou ve stejné frakci jako zástupci ANO. Jednou z možností je, že Piráti se stanou součástí ALDE. Zatím se celoevropské vedení Pirátů ještě nerozhodlo, zda vytvoří společnou frakci se Zelenými, nebo vstoupí do ALDE. Situaci navíc komplikuje možnost, že se nesourodá ALDE po volbách rozpadne.

Volič se tak ocitá ve složité situaci. Měl by si nejen zjistit, co chce strana v Evropském parlamentu prosazovat, ale také do jaké frakce míní vstoupit a jakou tato frakce zastává politiku. Současně by si měl zjistit i odhadovanou sílu této frakce. Asi každému je jasné, že EPP s více než dvěma stovkami poslanců má šanci prosadit více než ultranacionalistická Evropa národů a svobody (ENF), kde jsou Národní sdružení Marine Le Penové, italská Liga a rakouští Svobodní, jejíchž čtyřicet poslanců nemá šanci ani házet písek do soukolí EU, za to si užívají prebend.

Za takové situace se nelze divit malému zájmu o volby do europarlamentu, na kterém se těžko co změní. Volič jde hlasovat, když ví, o čem se rozhoduje, a má pocit, že je jeho hlas slyšet.